Na rozhovor se Zdeňkou Pospíšilovou jsem se těšila. Je totiž nejen příjemnou mladou dámou, ale také výbornou psycholožkou se zaměřením na široké spektrum témat – osobním rozvojem a vztahy počínaje a intimitou, sexualitou a BDSM konče.

Zdeňka se problematikou sexuálních variací zabývá přes deset let a lidé se jí svěřují s těmi nejpalčivějšími otázkami, které je trápí – jako je zvládání krize či jiné závažné situace, obtíže v partnerských vztazích, pocity nepohody a úzkosti, či právě schopnost přijmutí anebo realizace vlastních sexuálních fantazií s partnery.

Kromě psychologického poradenství se věnuje také publikační činnosti a přednáší. Ráda by oblast sexuality detabuizovala, a proto už od roku 2011 funguje její web Varias.cz, který založila se svým manželem, také psychologem, Markem Pospíšilem. Já jsem svou pozornost při rozhovoru směřovala, jak jinak, než na oblast pestrých možností sexuality.

Co znamená, když se řekne BDSM pozitivní? Co si pod tím představit?

Jako takzvaně BDSM pozitivního vnímám člověka, který se rád věnuje BDSM, a pod tím já si představím téměř nekonečné možnosti a kreativitu. Jediné, co člověka limituje, pokud pominu zákonné normy, jsou jeho vlastní hranice a hranice člověka, se kterým si „hraje“, a jejich fantazie.

BDSM je akronym složený z dílčích zkratek BD (bondage, discipline), DS (dominance, submisivita) a SM (sadismus, masochismus). Je to zastřešující pojmenování pro ne zcela jasně ohraničené spektrum nejrůznějších aktivit, kterým se člověk může věnovat. Často je v nich sexuální náboj a vzrušení, ale to nutně neznamená, že musí být vždy spojeny se sexem.

To, co je ale všechny propojuje, je konsensualita, čili souhlas všech zúčastněných, a důraz na bezpečnost – pokud si chci s někým „hrát“, záleží mi na tom, abychom si to společně užili a abych ho „nerozbila“, nebo naopak on nějak nepoškodil mě. A abychom si z toho odnesli příjemný zážitek.

To, že člověk BDSM provozuje, o něm nevypovídá nic konkrétního. Jde o široké spektrum aktivit a každého baví něco jiného. Že mám ráda sladké, o mne také nevypovídá, jestli mi chutnají buchty s mákem či tvarohem a jestli je ráda jím v soukromí s partnerem, nebo v nějakém podniku se skupinou známých (smích).

Individuální je i preference erotických pomůcek, role, ve které se člověk cítí dobře (aktivní/pasivní, dominantní/submisivní), intenzita aktivit – od plácnutí plyšovým medvídkem přes kalhotky po tvrdý výprask. Stejně tak i frekvence. Někdo má rád BDSM jako občasné zpestření a koření sexuálního života, pro jiné jde o součást životního stylu.

A konečně ani důvod, proč mají lidé BDSM rádi, není jeden jediný. Pro někoho je to způsob, jak realizovat svá sexuální přání a preference tak, aby se mohl v oblasti intimity cítit šťastný a spokojený, což přispívá celkově k větší životní spokojenosti obecně, pro jiné to může být příjemný koníček nebo způsob, jak se odreagovat.

Člověk už se jako masochista, nebo sadista narodí, nebo je to spíš touha po „něčem novém“?

Pojmenování sadista, masochista nebo sadomasochista jsou spojena s jednou konkrétní, ale ne jedinou motivací k BDSM aktivitám, a to s realizací sexuálních preferencí – sadismu, masochismu, případně sadomasochismu. Tyto sexuální preference, já je nazývám sexuální variace, jsou trvalou součástí osobnosti.

Člověk si je nevybírá, podobně jako si nevybírá svou sexuální orientaci. Dodnes nevíme, jak konkrétně tyto preference vznikají a těžko říct, jestli to někdy budeme vědět. Věda se přiklání k názoru, že jde o určitou kombinaci bio-psycho-sociálních faktorů, čili že roli hrají vrozené dispozice i prostředí, ve kterém člověk vyrůstá a které ho formuje.

To, že se člověk věnuje BDSM, z něj ještě sadistu nebo masochistu nedělá. Budeme-li sadisty a masochisty chápat v odborném slova smyslu, jedná se pouze o část lidí, kteří se BDSM věnují. A jak jsem říkala u první otázky, důvodů, proč se lidé BDSM rádi věnují, proč si rádi „hrají“, je celá řada. Realizace sexuálních preferencí je jen jedna z nich a touha po něčem novém je pro mnoho lidí také dobrým důvodem, proč je BDSM láká.

Takže když se člověk narodí jako sadista nebo masochista (a podobně), tak pro něj není jiná cesta, než BDSM provozovat?

Věřím, že každý má možnost volby, včetně toho, jakým způsobem a zda vůbec se rozhodne svou sexualitu naplňovat. Stejně tak se člověk, který nemá žádné speciální sexuální preference, může rozhodnout, jestli touží po reálných zážitcích nebo ne, případně zda se jich z nějakého důvodu chce vzdát – napadá mě třeba kněžský stav.

Ne každý, kdo si uvědomí, že by potřeboval ke svému sexuálnímu naplnění jiný než vanilkový sex, se rozhodne své touhy a sny uskutečnit. Někdy může být překážkou nalezení kompatibilního partnera. Někdy může být obtížné přijmout, že jsem jaká jsem, přijmout sebe sama s tím, že se mi líbí, co se mi líbí. A že pokud tím nikomu nekonsensuálně neubližuji, je v pořádku to tak mít, a tedy že jsem v pořádku. Tomuto procesu uvědomění a přijetí se říká coming out. Podobným procesem procházejí i lidé, kteří si uvědomují svou orientaci. Je to období, které může být různě dlouhé a nemusí být vždy snadné.

Každopádně zpátky k otázce – záleží na člověku, jestli se rozhodne své sexuální potřeby naplňovat, nebo je naopak potlačovat. Z nejrůznějších důvodů. Obecně ale mohu říct, že sexualita je jednou ze základních složek, byť pro každého jinak významná. A pokud je naplněná, může být zdrojem chvilkové radosti a potěšení, ale i prostředkem, jak si zjednodušeně řečeno „dobít baterky“ a cítit se spokojený a celistvý v rámci života jako takového. To je ohromně důležité.

Z toho vyplývá i opak. Pokud z nějakého důvodu musíme sexualitu potlačovat, bát se ji projevit nebo se dokonce dozvídáme, že co máme rádi, je něco nepatřičného a nemorálního, může to vést k pocitům viny, studu, úzkosti a frustraci.

Když je někdo sadista a vznikne mu takový distres, může se projevovat víc agresivně? Může mít agresivní sklony vůči svému okolí, nebo dokonce někoho napadnout?

Každý člověk má jinou frustrační toleranci a každý na frustraci reaguje po svém. Uměla bych si teoreticky představit možnost, kdy člověk vlivem frustrace „vybouchne“, ale rozhodně bych nedělala rovnítko mezi frustrovaným sadistou a agresorem. Spíš mě napadají jiné varianty: Někdo si nenaplněné potřeby kompenzuje něčím produktivním, do něčeho to přetaví; například větším nasazením v práci, rozvojem koníčků nebo tvůrčí činností (maluje, píše). Stejně tak se mohou objevit reakce, které jsou pro člověka spíš destruktivní: užívání návykových látek, obtíže v podobě úzkosti a deprese.

Může mít člověk už v genech, že bude mít sklony například k sadismu, masochismu, dominanci či submisivitě?

Jak jsem říkala, záleží na vrozených dispozicích i prostředí, ve kterém člověk vyrůstá a které ho formuje. Čas od času narážím na diskuze o tom, jestli je sadomasochistická sexuální variace dědičná, ale na to zatím věda nezná odpověď a dosud jsem nenarazila na výzkum, který by to víc osvětlil. Nicméně je to téma, nad kterým přemýšlím a nejednou bylo námětem zajímavých diskuzí v BDSM komunitě.

Co se dominance a submise týče, můžeme se na ně dívat také jako na psychické vlastnosti; rysy osobnosti. Ty se projevují v chování a prožívání a jsou v průběhu života poměrně stálé. Každý člověk v sobě má zastoupeny v individuální míře obě tyto vlastnosti a také je různou měrou uplatňuje v různých situacích – proto je možné, aby existovali lidé, kteří jsou v běžném životě i v BDSM dominantní nebo submisivní, stejně jako lidé, kteří to mají v běžném životě tak a v intimním onak. Anebo to střídají podle nálady nebo podle toho, s kým si právě hrají (smích).

Co se dominantního nebo submisivního chování k partnerům týče, roli hraje mimo vrozených dispozic i vliv prostředí – jaké interakce vidíme kolem sebe, jaké strategie nám připadají na základě zkoušení a pozorování nejvhodnější. Za mě je dobré si klást otázku: Kdyby mě nesvazovaly společenské konvence nebo bych si dovolila porušit pravidla, která jsem se naučila, jak by se to projevilo?

Možná bych zjistila, že to, po čem skutečně toužím, není úplně v souladu s tím, jak se projevuji. A to může být první krok k pozitivní změně. Neustrnout u myšlenky ‘jsem jaká jsem, a to už nezměním‘, ale dodat si odvahu, věřit, že budu šťastná, a tu změnu udělat. To platí nejen v sexu.

Proč vůbec někoho baví dominantní nebo submisivní role? V čem přesně spočívá to uspokojení?

Důvodů bychom našli víc. Pro někoho může být lákavá víc rovina dominance a submise a vzrušující jsou pro něj pocity, které z toho či onoho vyplývají: na jedné straně odevzdání, ztráta kontroly, příjemné napětí a zvědavost při očekávání, co se bude dít; na druhé straně pocit moci, kontroly. Některým se líbí rovina sadismu a masochismu. U ní se můžeme setkat třeba se spankery (lidmi, kteří mají rádi výprask). Ale to automaticky neznamená, že by potřebovali zažít pocit podrobení nebo chtěli po svém protějšku, aby se jim odevzdával.

Důvodem, proč dominance a submise lidi baví, je také možnost zažít při nich zvláštní stavy, kterým se slangově říká topspace a subspace. Čas při nich utíká jinak a zejména u lidí, kteří se nacházejí v submisivní roli, se lze setkat s tím, že popisují, jakoby se doslova rozplynuli v přítomném okamžiku a nechali se unášet.

A vypíchla bych i samotný pojem role. BDSM nabízí člověku, aby byl alespoň po určitou dobu právě tím, kým si přeje být, prostřednictvím role play. A to může být hodně osvobozující. A vypólování skrze dominantní a submisivní roli pomáhá k intenzivnějšímu prožitku. Fantazii se meze nekladou, může to být zábavné i vzrušující, a tak se člověk může stát například roztomilou kočičkou, drezurovaným koníkem, nekompromisním policistou nebo třeba vládcem temného sklepení. Další fantazie si domyslete dle svého (smích).

Už několikrát jsem si všimla podobnosti mezi masochismem a sebepoškozováním – je pravda, že u dívek, které někdy jím trpěly, jsou také výraznější sklony k masochismu v sexuální oblasti?

Myslíš oproti dívkám, které sebepoškozováním netrpí? Výzkumy, které by to jasně prokázaly nebo vyvrátily, zatím chybí nebo o nich nevím (smích). Osobně se setkávám jak s dívkami, které se sebepoškozovaly a následně se začaly věnovat BDSM, tak i s těmi, které by samy sobě ublížit nedovedly, necítí tu potřebu a neláká je to, ale BDSM se i tak věnují. Kolik kterých je, to je otázka.

Sklony k sebepoškozování nemusí nutně souviset s masochistickými sexuálními preferencemi. Záleží na tom, z jakého důvodu k sebepoškozování dochází. Setkávám se s ním jako se způsobem zvládání stresu v důsledku prožití traumatického zážitku, nebo jako s projevem některých psychických obtíží jako je například hraniční porucha osobnosti, a někdy i jako se specifickou módní záležitostí.

V každém případě to, že se člověk sebepoškozuje, automaticky neznamená, že pro něho bude vzrušující užívat si bolest v rámci sexuálních aktivit, pouze to tak někdy může být. Jasné pojítko je jen mýtus a řada žen si užívá masochistické sexuální aktivity jednoduše proto, že jim přinášejí radost a potěšení.

Totéž u sadistů – je pravděpodobné, že sadista bude spíše v roli tyrana v případech domácího násilí?

Ne, je to ale častý mýtus, se kterým jsem se setkávala už před lety a který bohužel nemizí. Stejně jako řada dalších. I mezi pachateli domácího násilí se mohou objevit lidé, kteří by se z klinického pohledu dali označit za sadisty, případně obecně lidé, kteří se věnují z jakéhokoliv důvodu BDSM. Ale rozhodně ne každý sadista a ne každý, kdo se BDSM věnuje, je pachatelem domácího násilí a pravděpodobnost páchání domácího násilí nezvyšuje skutečnost, že se člověk o BDSM zajímá nebo že má konsensuální sadistické sexuální preference.

Jaký je rozdíl mezi domácím násilím a sadismem?

V užším slova smyslu je domácí násilí fyzické, psychické nebo sexuální násilí mezi intimními partnery, ke kterému dochází v soukromí, tedy mimo kontrolu veřejnosti, intenzita násilných incidentů se zpravidla stupňuje a u oběti vede ke ztrátě schopnosti včas zastavit násilné incidenty a narušený vztah řešit.

Sadismus je jedna ze sexuálních variací, tedy trvalá součást osobnosti.

Zkrátka jde o dva různé fenomény, i když se někdy setkávám s mylným dojmem, že jde o totéž. Podíváme-li se na rozdíl mezi domácím násilím a konsensuálními sadomasochistickými aktivitami, tak sadomasochistické aktivity se také často dějí někde v ústraní, pokud člověk není tak trochu exhibicionista (smích); může a nemusí se objevit jasné rozdělení rolí. Pokud to člověka baví, jde o aktivity, které se opakují a mohou se zintenzivňovat.

To, co je ale od domácího násilí jasně odlišuje, je konsensualita. Jsou to aktivity, které jsou všemi zúčastněnými chtěné, jejichž motivací je potěšení, vzrušení, radost. Setkáme se u nich s otevřenou komunikací o potřebách a hranicích, s důrazem na bezpečnost. To vše domácí násilí postrádá.

„Lidé se při BDSM dostávají do změněných stavů vědomí.“

V další části rozhovoru s psycholožkou Zdeňkou Pospíšilovou jsme řešily všechno možné, třeba podobnosti mezi BDSM a domácím násilím, proč lidé tyto erotické praktiky vyhledávají a nakonec jestli narazila na natolik neobvyklou sexuální variaci, že si s ní nevěděla rady. Zdeňka odpověděla na všechny otázky trpělivě, a to včetně těch nejotrlejších jako například, jestli nemá člověk provozující BDSM častěji nějakou duševní poruchu.

Zdeňka se problematikou sexuálních variací zabývá přes deset let a lidé se jí svěřují s těmi nejpalčivějšími otázkami, které je trápí. Kromě psychologického poradenství se věnuje také publikační činnosti a přednáší. Ráda by oblast sexuality detabuizovala, a proto už od roku 2011 funguje její web Varias.cz, který založila se svým manželem, také psychologem, Markem Pospíšilem.

Co všechno ještě patří do BDSM kromě toho „tradičního“ pojetí, jaké známe? Proč se lidé nechávají dusit, znehybňovat či pálit?

Nejsem si jistá, co je „tradiční pojetí“. Nekompromisní domina v latexu práskající bičem? (Smích.) Fantazii se BDSM meze nekladou, dít se může ledacos, pokud je to po vzájemném souhlasu všech zúčastněných.

Poměrně často se setkávám s praktikami jako bondage, spanking, roleplay, elektro, clinic a další. Záleží pak na každém, do čeho konkrétně chce jít, v jaké roli, s jakými hračkami a jak moc. Inspirativní mohou být v tomto ohledu třeba dotazníky na specializovaných serverech a seznamkách, kde člověk najde přehledy nejrůznějších praktik. Dušení, znehybňování a pálení tam také patří.

A proč to lidi dělají? Protože je to baví, vzrušuje, přináší jim to neobvyklé zážitky, nebo je to na chvíli odpojuje od každodenního shonu. Každý si v tom může najít něco jiného.

Četla jsem o koprofilii – záliba v potírání se výkaly nebo jedení výkalů. Kde se berou tyhle extrémy? Kde už je hranice mezi submitivitou a ponižováním se?

Ano, existuje záliba v nejrůznější manipulaci s výkaly, ale třeba i s močí nebo zvratky. Jsou lidé, které baví například klystýry. Původem těchto preferencí jsem se zatím popravdě příliš nezabývala, ale někteří odborníci uvádí, že například koprofilie může být spojena s fixací na anální fázi v rámci psychosexuálního vývoje. Ona samotná otázka „kde se to v člověku bere“ sice může být zajímavá, ale postupně jsem došla k tomu, že odpověď vlastně není vždy podstatná. Má smysl se jí zabývat v momentě, kdy člověku nevyhovuje, že to tak má; když ho to trápí.

Co se manipulace s močí týká, pomineme-li to, že pro někoho může být už z principu nepříjemné se takovým libůstkám věnovat, neměla by moč zdravého člověka představovat pro svou sterilitu problém. U manipulace s výkaly už bych byla rozhodně opatrnější.

A kde je hranice mezi submisivitou a ponižováním? Na to nelze najít jasnou odpověď, každého přitahuje trochu jiná kombinace. Jsou lidé, pro které je vzrušující, pokud se mohou někomu odevzdat, pokud nad sebou mohou cítit nadvládu a zároveň bezpečí, ale o ponížení nestojí. Pro jiné je atraktivní právě prožitek ponížení, ať už prostřednictvím plnění nejrůznějších úkolů, nebo tím, jaký slovník je při „hraní“ používán. V případě submise a ponížení jde zkrátka o dvě různé oblasti, které se mohou, ale nemusí protínat.

Narazila jsem na finanční otroky, kteří chtějí odevzdat své ‚Paní‘ celou svou výplatu. Opravdu se to děje, nebo jsou to jen fantazie těchto lidí? Co z toho pak ten člověk má? Úplně nezištné to asi nebude…

Ano, opravdu se to děje, říká se tomu také money slave a setkávám se s tím především u heterosexuálních submisivních mužů. Finanční otroctví je vlastně určitou formou fetiše a člověku, kterého to z pozice finančního otroka láká, to přináší uspokojení skrze pocit, že slouží své paní. Že se pro ni obětuje. Samotný ten pocit může být uspokojující a vzrušující.

Případně se mu také může dostat odměny ve formě, kdy si jeho paní na sebe při lekci vezme něco pěkného, co si za peníze koupila, anebo mu jen pošle fotografii. Sama o sobě je to poměrně neškodná libůstka. Problematická může být v momentě, kdy chce člověk v roli finančního otroka do své paní investovat takové částky, že to začne příliš zasahovat do jeho osobního rozpočtu.

Nejsou někdy BDSM hry až příliš rizikové?

I vanilkový sex může být nebezpečný. Já s oblibou říkám, že když si člověk nedá pozor, může se utopit i na lžíci vody. Jsou BDSM aktivity rizikové? It depends… Ano, lze se setkat s fyzickými a psychickými riziky. Záleží na určitých faktorech, jak bezpečné pro všechny zúčastněné hraní bude. Znalosti a zkušenosti aktérů, to, jak dobře se vzájemně znají, dodržení bezpečnostních opatření, volba konkrétních aktivit – z hlediska bezpečnosti se pohybujeme v různých rovinách, pokud zmíním už jen plácnutí plyšovým medvídkem přes kalhotky, nebo například škrcení.

Kromě zkratky SSC (save, sane, consensual) se v BDSM používá i zkratka RACK (risk aware consensual kink), která právě upozorňuje na to, že aktivity, do kterých lidé v rámci BDSM jdou, mohou být rizikové a jsou s tímto rizikem obeznámeni. Existuje také řada bezpečnostních mechanismů, které mají za cíl snížit riziko nežádoucího poranění: vzdělávací akce, workshopy a přednášky, vzájemné vyplňování dotazníků nebo „otrockých“ smluv, domluva scénáře, stopky, používání dezinfekce, základní výbava (bezpečnostní nůžky, hroznový cukr, přísun tekutin) a v neposlední řadě takzvaný aftercare.

Má BDSM nějaké výrazné benefity?

Má, celou řadu. Kromě potěšení a prožitku pozitivních emocí a intenzivních zážitků může BDSM těm, kteří se mu věnují, přinášet i prožitek svobody, může být formou sebevyjádření, podněcuje hravost, probouzí kreativitu.

Pro některé je také prostředkem hlubšího sebepoznání a cestou k odbourávání pocitů studu nebo zármutku. S tím také souvisí benefit v podobě redukce stresu a napětí, dočasného odpojení od vnějšího světa a prožitku „tady a teď“. Během BDSM se lze dostat i do zvláštních změněných stavů vědomí – u osob v dominatní roli jde o flow a u osob v submisivní roli o přechodnou hypofrontalitu. Slangově se jim v rámci BDSM říká topspace a subspace. V obou případech jde o stavy, které jsou příjemné.

Mimo to jsou BDSM aktivity i zajímavým způsobem, jak lze prohloubit partnerský vztah a vzájemnou důvěru, jak zlepšit partnerskou komunikaci a předcházet stereotypu ve vztahu.

A last but not least, setkávám se s lidmi, kteří trpí například depresivními stavy nebo úzkostmi, a právě BDSM je pro ně způsob, jak některá náročná období lépe zvládat. Rozhodně ale neplatí, že BDSM je univerzální pomoc pro psychické obtíže, pouze tvrdím, že v některých případech může i toto svým způsobem pomoci.

Je u BDSM pozitivních lidí o něco pravděpodobnější, že budou trpět nějakou poruchou osobnosti, nebo to nemá žádnou souvislost? Jaké jsou vůbec charakterové projevy člověka, který je na BDSM? Dá se nějak specificky popsat oproti „vanilkám“?

Co se týče výskytu poruch osobnosti nebo psychických obtíží, názory se různí. Z mého pohledu je pro to jednoduchý důvod – skupina lidí, kteří se BDSM věnují, je nehomogenní, protože každý má svůj vlastní důvod, proč se BDSM věnuje. Umím se představit, že pokud bychom se zaměřili na užší skupinu, například masochisty, tedy osoby, které se BDSM věnují pro svou specifickou sexuální variaci, můžeme získat nějaký výsledek, se kterým by se dalo pracovat.

Ale jejich výsledek se může diametrálně lišit od lidí, kteří se například věnují BDSM v dominantní roli, nejsou sadisty v pravém slova smyslu – jednoduše je to pro ně zajímavý koníček. Čili dva lidé, oba se zájmem o BDSM, a potenciálně zcela odlišné výsledky. Z toho plyne odlišnost výsledků – pokud budeme zkoumat celkově ty osoby, které se BDSM věnují, velmi záleží na tom, s jakou motivací se lidé pro realizaci těchto aktivit do výzkumu přihlásí.

Obecně se má za to, že lidé, kteří se BDSM věnují, se nijak výrazně neliší od zbytku populace. Některé výzkumy naznačují, že pokud ano, pak spíše pozitivně: mají nižší míru deprese, úzkosti, méně často se u nich zjišťuje PTSD. Jsou ale i výzkumy, dle kterých byl například zjištěn vyšší výskyt narcistních rysů, nebo u mužů věnujících se BDSM větší výskyt sebevražedného jednání oproti kontrolní skupině. Jde ale o jednotlivé výzkumy s velmi široce definovanou zkoumanou skupinou, a proto bych jejich výsledky brala s rezervou.

A co se osobnostních charakteristik týče, dle výzkumů jsou lidé provozující BDSM méně neurotičtí, více extravertní, více otevření novým zkušenostem, svědomitější, lépe snášejí odmítnutí, ale jsou méně přívětiví. Osoby v dominantním postavení jsou navíc oproti submisivům více extravertní, sebevědomější a pociťují větší životní spokojenost.

Podívala jsem se na to i v mém výzkumu, kde jsem odlišila ještě ty osoby, u kterých by se dalo hovořit o sadistické/masochistické sexuální variaci. A u skupiny 500+ osob, které se přihlásily, bylo zjištěno, že ti, kteří se bez ohledu na motivaci věnují BDSM aktivitám, jsou otevřenější vůči zkušenostem a méně svědomití než osoby, které tyto aktivity neprovozují. A že osoby, u nichž bychom mohli hovořit o přítomnosti sadistické/masochistické sexuální variace, jsou signifikantně méně přívětivé než osoby, které tyto BDSM aktivity realizují s absencí této variace. Žádné další rozdíly jsem nenašla.

Teď se nabízí otázka: Je vůbec něco, co můžeme s jistotou o lidech, kteří se BDSM věnují, říci? Ano. Jediná věc, o které dnes spolehlivě víme, že spojuje všechny, kdo BDSM provozují, je právě zájem o BDSM jako takové (smích).

Máš též svou psychologickou praxi na www.varias.cz, kde se mimo jiné věnuješ BDSM. Pokud je všechno ohledně BDSM na domluvě mezi lidmi, tak s jakými problémy se na tebe lidé nejčastěji obrací? Kdo (jestli žena, muž, nebo v jaké roli) a s čím přibližně? (nemusí to být úplně konkrétní, stačí příklady)

Setkávám se s muži, ženami, páry, ale i polyamory skupinkami. Setkávám se s nejrůznějšími preferencemi, ať už jde o rovinu sadismu/masochismu, nebo spíš dominance/submise, nebo přidružené oblasti jako například fetišismus. Často ale neřeším tu preferenci jako takovou, ale buď přijetí sebe sama s touto preferencí, nebo otázky spojené s jejím prožíváním ve vztahu k okolí – nalezení vhodného protějšku, komunikace s partnerem/partnerkou o tom, co by chtěl klient zkusit, jak říct, že si přeje některých věcí zažívat více, a podobně. Někdy se také může ukázat, že téma sexuality je odrazovým můstkem pro hlubší probrání vztahu jako takového – právě v oblasti sexuality se někdy může výrazně promítat, že některé věci ve vztahu nefungují. A o tom je dobré mluvit.

Jsi schopna jim většinou pomoct? Už se někdy vyskytl takový problém, který by neměl řešení?

Troufla bych si říct, že ano. Zatím jsem se nesetkala s problémem, který by neměl řešení, ale setkala jsem se s tím, že se rozcházela představa klienta o ideálním řešení s řešením, které bylo reálné. Osobně věřím, že vždy existuje nějaká šance na změnu, aby nám bylo lépe. Někdy nemůžeme změnit to, co se kolem nás děje, ale věřím, že vždy můžeme alespoň změnit to, jak se k tomu sami stavíme.

Pokud můžeš říct – s čím nejpodivnějším ses za svou praxi setkala? Nejdivnější úchylka? Anebo které úchylky jsou takové nejčastější?

Nepoužívám pojem „úchylka“, protože ve společnosti budí negativní konotace podobně jako pojem „deviace“. Místo něj se snažím propagovat termín „sexuální variace“, který je emočně neutrální. Každý se zkrátka rodí s určitou variantou sexuálních preferencí a s určitou orientací a já nehodnotím lidi na základě toho, s jakou výbavou přišli na svět, ale na základě jejich činů.

Setkávám se s různými preferencemi, ale musím říct, že ani u jedné jsem si neřekla „tak to bylo fakt divné“. Vůbec v těchto intencích nepřemýšlím. To, co mi běží hlavou, když mi klient vypráví svůj příběh, je jednak úcta vůči němu a ocenění, protože rozumím, že není snadné tak intimní téma otevřít, a jednak otázka, jak mu mohu s tím, co ho trápí, pomoci. Navíc by bylo neetické sdílet to, co se dozvídám od svých klientů při sezeních. Každý ke mně zkrátka přichází se svým příběhem, který je individuální a jedinečný.