Vzpomínám si, jak jsem před lety četla první Padesát odstínů šedi. Nešlo tu jen o jednu knihu. Byl to fenomén. Najednou se o BDSM mluvilo v kancelářích, na dámských jízdách i v médiích. V obchodech mizela pouta, masky na oči, provazy i vibrátory a spousta lidí měla pocit, že právě objevila úplně nový svět.
Vzpomínám si, jak jsem před lety četla první Padesát odstínů šedi. Nešlo tu jen o jednu knihu. Byl to fenomén. Najednou se o tvrdších praktikách v posteli mluvilo v kancelářích, na dámských jízdách i v médiích. V obchodech mizela pouta, masky na oči i vibrátory a spousta lidí měla pocit, že právě objevila úplně nový svět. Jenže stejně rychle přišlo i vystřízlivění.
Na Lascivní jsme tehdy rozhodně nepatřili mezi nekritické obdivovatele série. Naopak. V našich recenzích jsme opakovaně upozorňovali, že vztah Christiana a Anastasie není zrovna ukázkovou učebnicí BDSM, že literárně kniha často přešlapuje na místě a že romantizuje chování, které by v běžném životě leckomu rozsvítilo všechny červené kontrolky.
Když jsem proto sáhla po Greyovi, měla jsem jedinou otázku.
Dokáže změna vypravěče změnit i můj pohled na celý příběh?
Přiznám se, že jsem čekala jednoduchou odpověď. Nedostala jsem ji.
Rychlý verdikt
Grey doporučuji čtenářům, kteří:
- mají přečtenou původní trilogii,
- vždycky chtěli vědět, co se Christianovi odehrávalo v hlavě,
- baví je psychologie postav víc než samotný děj,
- zajímá je fenomén Padesáti odstínů s odstupem několika let.
Naopak bych ho nedoporučila těm, kteří:
- původní trilogii nesnášeli natolik, že ji sotva dočetli,
- čekají úplně nový příběh,
- hledají kvalitní literární BDSM román,
- doufají, že Grey napraví všechny problémy původních knih.
Protože je nenapraví.
O čem Grey vlastně je?
Pokud jste četli první díl série, děj vás nepřekvapí. Anastasia Steele přijde udělat rozhovor s tajemným miliardářem Christianem Greyem. Přeskočí mezi nimi jiskra a rozjede se vztah, který stojí někde mezi romantikou, fascinací a hrou s dominancí a submisí. Rozdíl je jediný. Tentokrát nesledujeme Anastasii. Tentokrát jsme zavření v hlavě Christiana.
A právě to je největší změna celé knihy.
Vracíme se o deset let zpátky
Když dnes otevřu naše starší recenze na Lascivní, vlastně mě těší, že bych většinu tehdejší kritiky podepsala znovu. Vadilo nám, že se BDSM často prezentovalo jako hra bohatého muže, který díky penězům a moci získá téměř všechno, co chce. Vadilo nám, že se hranice mezi skutečným souhlasem, fascinací a manipulací občas nebezpečně rozmazávaly. A literárně jsme sérii také rozhodně nepovažovali za vrchol současné erotické literatury.
Jenže… Od té doby uběhlo víc než deset let. Za tu dobu se změnilo úplně všechno. Na Lascivní jsme otestovali stovky erotických pomůcek. Natočili desítky podcastů s lidmi z BDSM komunity. Psali jsme o bezpečnosti, souhlasu, aftercare, vztazích i psychologii dominance a submise. A právě díky tomu jsem byla zvědavá, jestli dnes neuvidím v Christianovi něco, co mi tehdy unikalo.
Christian už není jen chodící vrtulník
Tohle je podle mě největší přínos celé knihy. V původní trilogii působil Christian skoro jako superhrdina. Neuvěřitelně bohatý. Dokonalý. Vždy o několik kroků napřed. Řídí firmy. Řídí lidi. Řídí vztahy. Řídí sex. A když náhodou něco neřídí, koupí si to.
Grey tenhle obraz začne postupně rozebírat.
Najednou vidíme, že pod tou dokonale padnoucí košilí není jen miliardář, ale člověk, který většinu života funguje hlavně díky kontrole. Kontrole vlastních emocí. Kontrole okolí. Kontrole situací. Kontrole lidí kolem sebe. A čím déle jsem četla jeho vnitřní monology, tím víc jsem měla pocit, že dominantní stránka jeho osobnosti není jen erotická preference.
Je to obranný mechanismus. Autorka mnohem víc ukazuje jeho úzkosti, strach z opuštění, traumata z dětství i paniku z toho, že někdo začne bourat pečlivě vystavěný svět, ve kterém se dosud cítil bezpečně. Najednou už Christian není jen muž, který chce všechno řídit. Najednou vidíme, proč tu potřebu vůbec má. A musím uznat, že právě díky tomu jsem k němu dokázala cítit mnohem větší empatii než kdykoliv předtím.
Jenže empatie ještě neznamená omluvu
A tady se dostáváme k věci, která je podle mě důležitá. Grey vysvětluje. Nevyviňuje. To je velký rozdíl. Ano, lépe chápu, proč Christian jedná tak, jak jedná. Ano, jeho minulost dává mnoha situacím nový význam. Ale neznamená to automaticky, že bych všechny jeho činy začala schvalovat. To ostatně platí i v běžném životě. Trauma může vysvětlit naše chování. Nemůže za něj nést odpovědnost místo nás.
A právě proto mě těší, že jsem dnes Grey četla s mnohem větším odstupem – než před lety původní trilogii.
Nepotřebovala jsem se rozhodovat, jestli je Christian princ na bílém koni, nebo manipulativní tyran. Je prostě člověk. Hodně komplikovaný člověk. A možná právě to je první moment celé série, kdy mi připadal opravdu uvěřitelný.
Co Grey opravdu přidává
Když jsem knihu dočetla, uvědomila jsem si jednu věc. Vlastně vůbec nejde o BDSM. A dokonce ani o sex. Největší změnou celé knihy je psychologie.
Původní trilogie ukazovala Christiana převážně očima Anastasie. Viděla jeho gesta, jeho bohatství, jeho pravidla, jeho nálady. Jenže mezi tím vším chybělo to nejdůležitější = proč se vlastně chová právě takhle. Grey na tuhle otázku konečně odpovídá.
Ne dokonale. Ale mnohem lépe. Najednou vidíme, jak často Christian pochybuje sám o sobě. Jak moc přemýšlí nad každou reakcí Anastasie. Jak velký strach má z odmítnutí. A hlavně jak zoufale potřebuje mít všechno pod kontrolou, protože jakmile ji začne ztrácet, začne se rozpadat i jeho pečlivě vystavěný svět. Tohle mě vlastně překvapilo nejvíc.
V původních knihách působil skoro až nadlidsky sebejistě.
V Greyovi jsem ale často četla člověka, který si svou jistotu neustále namlouvá. A právě proto jsem mu tentokrát rozuměla mnohem víc.
Jenže jedna věc se nezměnila
Pořád čteme stejný příběh. To je asi největší problém celé knihy. Ano, některé situace získají nový význam. Ano, některé dialogy najednou dávají větší smysl. Jenže pořád jde o scény, které už většina čtenářů dobře zná. Místy jsem měla pocit, že vlastně nečtu nový román, ale rozšířené bonusové materiály k prvnímu dílu.
A přiznávám, že jsem si několikrát říkala:
“Tohle už přece znám…”
Právě tady se podle mě budou čtenáři nejvíc rozdělovat. Fanoušci série budou nadšení, že mohou znovu prožít svůj oblíbený příběh. Ti ostatní si budou říkat, jestli opravdu potřebovali dalších několik stovek stran jen proto, aby zjistili, že Christian během stejné situace přemýšlel trochu jinak než Anastasia. Christian přemýšlí. Hodně.
Tohle je možná moje největší výtka. Autorka chtěla otevřít Christianovu mysl. Jenže ji otevřela opravdu dokořán. Občas jsem měla pocit, že sleduji přímý přenos jeho mozku. Anastasia se usměje. Christian analyzuje. Anastasia mlčí. Christian analyzuje. Anastasia se nadechne. Christian analyzuje. A po několika desítkách stran jsem si říkala, že by občas neuškodilo prostě jen… být.
Nemyslet. Neanalyzovat. Jen chvíli existovat. Na druhou stranu chápu, proč to autorka udělala právě takhle. Potřebovala ukázat člověka, který má potřebu kontrolovat úplně všechno. A nejvíc ze všeho vlastní hlavu.
Jenže čtenářsky to někdy působí trochu únavně.
BDSM pořád není učebnice
Tohle bych napsala úplně stejně jako před lety. A možná ještě důrazněji. Grey není špatná kniha proto, že obsahuje BDSM. Grey je problematická ve chvíli, kdy si někdo začne myslet, že právě takhle b-d-s-m skutečně funguje. Naštěstí jsme dnes už o kus dál.
Za posledních deset let se mnohem víc mluví o informovaném souhlasu, bezpečnostních pravidlech, aftercare, komunikaci i psychologii dominance a sexuální sub podřízenosti. Dnes už víme, že zdravé BDSM stojí především na důvěře, vzájemném respektu a otevřené komunikaci, nikoli na jednostranném prosazování vlastní vůle.
To je domácí násilí a znásilňování, ne reálné konsenzuální hrátky na či za hranicí – aneb vnímejme hranice mezi SSC a RACK hrátkami. Kam třeba po Petrově zkušenosti s shibari kurzy, právě vázání s provazy patří = k vědomému riziku zranení a jeho přijmutí.
Právě proto bych Grey nikdy nedoporučila jako první knihu o BDSM. Doporučila bych ji jako romantický příběh, který si vypůjčuje některé prvky BDSM. To je podle mě mnohem přesnější.
A pokud někoho svět dominance a submisivity opravdu zaujme, byla bych raději, kdyby pokračoval kvalitní literaturou, workshopy nebo našimi články na Lascivní, kde se bezpečnosti věnujeme mnohem podrobněji.
Jak Grey obstál ve zkoušce času?
Tohle je kapitola, kterou jsem psala nejraději. Protože dnes už Grey nečteme jako novinku. Čteme ho jako kus historie. V roce 2015 se hodně řešilo, jestli je Christian romantický princ, nebo toxický manipulátor. Dnes mi tahle otázka připadá vlastně málo zajímavá. Mnohem důležitější je něco jiného.
Jak obrovský kus cesty jsme od té doby ušli. Dnes už většina lidí ví, že souhlas není jednorázový podpis smlouvy. Že dominance není totéž co kontrola partnerova života.
Že bezpečnostní slovo není formalita.
Že aftercare není bonus. A že BDSM není o bolesti, ale především o důvěře. Právě proto dnes Grey čtu jinýma očima než před lety. Ne proto, že bych změnila názor na literární kvalitu knihy. Ale protože se změnil svět kolem ní. A vlastně jsem za to ráda.
Kdyby dnes někdo napsal stejný příběh úplně od začátku, pravděpodobně by vypadal jinak. Citlivěji. Psychologičtěji. A mnohem víc by pracoval s komunikací mezi oběma hlavními postavami. Přesto si myslím, že by bylo nefér Grey shodit jen proto, že vznikl v jiné době. Je to produkt své éry. A jako takový podle mě obstál překvapivě dobře. Jen už dnes není revolucí.
Je připomínkou toho, odkud jsme se jako společnost posunuli.
Fenomén Padesáti odstínů už dnes nejde ignorovat
Ať už patříte mezi fanoušky, nebo odpůrce série, jednu věc jí upřít nemůžeme. Padesát odstínů šedi změnilo svět erotiky. Ne proto, že by šlo o nejlepší erotický román všech dob. A už vůbec ne proto, že by šlo o nejlepší knihu o BDSM. Změnil ho proto, že dokázal dostat intimitu do běžných domácností.
Najednou se lidé nestyděli mluvit o erotických pomůckách. V knihkupectvích se začaly objevovat celé regály erotické literatury. Výrobci hraček zažili obrovský boom a slova jako bondage nebo domina a otrok se poprvé dostala i do mainstreamových médií.
Na Lascivní jsme tenhle efekt viděli úplně stejně. Najednou se nás čtenáři začali ptát na spoutání, masky na oči, bičíky a devítiocasé kočky a důtky a samozřejmě celkově shibari a bondáž. Často právě proto, že si přečetli Padesát odstínů.
Paradoxně tedy kniha, kterou BDSM komunita dlouhodobě kritizovala (a sakra oprávněně) za nepřesné vykreslení tohoto světa, přivedla ke skutečnému bédéesem deseti-tisíce lidí. Někteří zjistili, že je vůbec neláká. Jiní naopak objevili komunitu, která stojí na úplně jiných hodnotách, než jaké ukazoval Christian Grey. A i to je svého druhu zásluha.
Co Grey změnil… a co nezměnil
Po dočtení jsem si položila jednoduchou otázku. Změnil Grey můj názor na celou sérii? Ano. Ale ne tolik, jak jsem čekala.
Lépe chápu Christiana.
Lépe chápu jeho motivace.
Lépe chápu, proč jedná tak, jak jedná.
Jenže pořád čtu stejný příběh. Pořád narážím na stejné literární slabiny. Pořád si myslím, že komunikace mezi hlavními postavami mohla být mnohem otevřenější. Pořád bych nikomu nedoporučila brát tuhle sérii jako návod na BDSM.
Jen už dnes nemám potřebu Christiana jednoduše odsoudit… Místo toho ho beru jako člověka, který si s sebou nese obrovské množství bolesti a který se ji snaží řešit způsobem, jenž není vždy zdravý.
A to je mnohem zajímavější pohled než ten, který jsem měla po přečtení prvního dílu.
Pokud vás Grey zaujal…
Jestli vás na knize nejvíc bavila psychologická stránka vztahu, doporučila bych pokračovat spíš jinou cestou než dalšími romantickými bestsellery.
Na Lascivní najdete články o hranicích, popéči (aneb aftercare počesku :)), dominanci (via rozhovory s dominami v psané i audio podobě – Vyučuje dominy jejich řemeslu, Místo dilatátoru zubní kartáček – i to je řešení, „Nejdéle jsem byl zamčený 44 dní, které započaly dnešním dnem.“) i bezpečném objevování erotických fantazií, které mnohem lépe vysvětlují, jak podobné vztahy fungují ve skutečnosti.
Pokud vás zaujal samotný literární svět BDSM, sáhla bych raději po Příběhu O, který jsme na Lascivní také recenzovali. Přestože je starší o několik desetiletí, v mnoha ohledech působí literárně odvážněji a psychologicky hlubším dojmem.
A pokud vás naopak nejvíc lákají erotické pomůcky, které série proslavila, můžete navázat našimi recenzemi vibrátorů, bondage pomůcek nebo článkem o hračkách inspirovaných právě Padesáti odstíny (aneb Červená mučírna a její vybavení). To je podle mě mnohem lepší cesta než hledat odpovědi pouze v románu.
Pár čísel o knížce:
- Autorka: E. L. James
- Originální název: Grey
- První vydání: 2015
- České vydání: XYZ
- Počet stran: 576
- Žánr: erotický román, romantika
- Navazuje na: Padesát odstínů šedi, Temnoty a Svobody
- Vyprávění: Christian Grey (ich-forma)
Lascivní verdikt
Vhodné pro začátečníky: Ano, jako romantický román. Ne jako průvodce BDSM.
Jak moc je explicitní: 🌶️🌶️🌶️
Znovu bych ji otevřela: Spíš kvůli Christianově psychologii než kvůli ději.
Redakční retrospektiva
Když jsme na Lascivní před lety recenzovali Padesát odstínů šedi, Padesát odstínů temnoty a Padesát odstínů svobody, byli jsme k nim velmi kritičtí. A víte co? Pořád si za většinou těch výtek stojím. Jen dnes už bych dodala ještě jednu věc. Největším přínosem celé série nikdy nebyla literatura. Ani bédéesem. Bylo to něco mnohem prostšího.
Miliony lidí si díky ní poprvé dovolily otevřeně mluvit o sexu.
Začaly přemýšlet o vlastních fantaziích. Nebály se vejít do erotického obchodu. Zeptaly se partnera, co by chtěl jednou vyzkoušet. A právě v tom podle mě spočívá skutečný odkaz celé série. Ne v poutách. Ne ve smlouvě. Ne v Červeném pokoji bolesti. Ale v tom, že intimita přestala být pro mnoho lidí tabu.
Celkové hodnocení
Když jsem Grey zavírala, měla jsem zvláštní pocit. Nepřesvědčil mě, že je Christian Grey lepší dominant než jsem si myslela. Nepřesvědčil mě ani o tom, že je celá série literární skvost. Přesvědčil mě ale o něčem jiném. Že i postava, kterou jsem dřív vnímala hlavně jako symbol moci, kontroly a bohatství, může být při bližším pohledu mnohem zranitelnější, než se na první pohled zdá.
Grey nenapravuje všechny chyby původní trilogie. Ani se o to vlastně nesnaží. Doplňuje ji o perspektivu, která v ní dlouho chyběla, a díky níž přestává být Christian jen ikonickým miliardářem s vrtulníkem a sbírkou pout. Poprvé působí jako člověk.
Přesto bych po letech doporučila Grey hlavně těm, kteří už sérii znají a chtějí si doplnit poslední dílek skládačky. Pokud jste Padesát odstínů nikdy nečetli, nezačínala bych právě tady. A pokud hledáte kvalitní román o BDSM, existují knihy, které jdou psychologicky i literárně mnohem dál. Tuhle knížku ale dnes už nečtu jako návod. Čtu ho jako součást historie moderní erotické literatury. A v té má své místo naprosto zaslouženě.
