Fotí vagíny zdobené šperky a rybářskými háčky… ROZHOVOR s fotografem Petrem Jedinákem

K fotografovi Petrovi Jedinákovi jsem se dostal přes sexblogerku Rozvernou Lišku, o níž pár řádek před nedávnem přinesl náš magazín. Tak barvitě popisovala nejen Mistrův přístup k focení, ale i k modelkám samotným, že se do něho dokonce zamilovávají. Nebylo divu, že jsem požádal o kontakt.

A jak už to tak bývá, slovo dalo slovo a já mohl navštívit prostorný ateliér, který se nachází nedaleko pražského Poštovního muzea s překrásným výhledem na Vltavu. Že jde o azyl umělce slovutného, dala najevo už vstupní hala obležena objektivy s různými zoomy a dalším foto příslušenstvím. V ateliéru nechyběla osvětlovací technika, v jednom z rohu trůnil stolek s fetišistickými doplňky, v jiném zase s pomůckami erotickými. Hluboký dojem na mě udělaly stěny přijímacího pokoje dekorované desítkami záběrů s intimní tematikou… Stačilo málo. Fotograf zralého věku si zapálil dýmku a ve společnosti přítelkyně Nory se rozpovídal. A protože jsem se k němu dostal přes zmíněnou sexblogerku, již zasvětil do shibari, tedy japonského druhu bondáže, otázka se nabízela hned.

Jak jste se k shibari dostal?

Přirozenou cestou. Tím, že moji přátelé jsou zčásti riggeři a prostředí, v němž se pohybuji, je k tomu velmi vstřícné. Upřímně řečeno, mám to tak, že když něco fotím, snažím se tomu co nejvíce porozumět. To byla i přímá cesta, proč jsem začal vázat i já. Ale pozor, je třeba rozlišovat: vázat a závěs. Já jen vážu, na závěsy poprosím raději své přátele, kteří jsou v tomhle hodně dokonalí.

Zúčastňujete se i seancí, které se jednou do roka kolem shibari v Praze pořádají?

Na podiu ne, ale jako fotograf ano. A o tom bude pravděpodobně kniha, která se připravuje pod názvem Mistři shibari a zachycuje umění evropských i světových riggerů, které jsem fotil.

V čem vlastně spočívá práce riggera?

Je to člověk, který komunikuje s provazem. Tedy ten, který svazuje, vezme provaz a začíná vás s ním seznamovat. Spojením provazu s tělem vás nabudí, přecházíte jakoby do jiné dimenze mysli. Potom se jen necháváte unášet. Samozřejmě je něco jiného, když se to dělá pro focení, pro případnou show, anebo jen doma s partnerem. Existuje spousta vazeb a závěsů. Rigger ví, kde vázat, aby se tím omezilo například dýchání. To k tomu patří.

Nemůže to rigger nebezpečně přehnat?

Neměl by. Musí to být profesionál. Schopný rigger se během procesu svazovaného dotazuje, zda je stále vše ok. Pravda, někdy se po akci objeví drobné modřiny nebo otlaky od provazu. To je ale součást procesu, že na sobě má svazovaný stopy toho, kdo ho váže. Považuje se to za projev náklonnosti.

Jak jste již uvedl, připravujete knihu na toto téma. Není to téma příliš okrajové. Alespoň prozatím. Myslíte, že půjde taková fotopublikace na odbyt?

Jsem přesvědčen, že nějaká kupní síla tu je. Nicméně jsme jen desetimilionový národ, který mě neuživí, takže budu muset do světa.

Před dvěma roky jste natočil první český dokument o japonské bondáži (o shibari a kinbaku) pro Českou televizi, konkrétně pro pořad Queer…

Je to tak. V pořadu mluvím o komunikaci v provazech, proč se zaměřuji na svázané ženy… Spolu se mnou a s mými fotkami hraje roli také můj obývák, ateliér a známá česká dvojice známých představitelek shibari Vendula Edna a Anea Capaken. Obě přibližují, co pro ně osobně bondáž znamená a proč lidé na Západě tomu propadají více. Ještě je třeba dodat, že jsou dva typy svazování: japonské, tedy tradiční kinbaku, a západní. Japonské je hodně estetické, až umělecké. Asi tomu nebudete chtít věřit, ale žena je provazy tvarována. Vytváří dílo, které je na pohled dojemné. Západní evropská bondáž je jen transformace té japonské, nejde tam o estetiku. Bohužel, většina lidí v Evropě dělá tu západní variantu.

Rigger jen nesvazuje. Občas i uhodí, nemám pravdu?

Ano, někdy svazovaný objekt švihne třeba rákoskou, jindy poleje voskem, vloží do úst roubík… I s tímto je japonská bondáž spojená, ale nebývá to pravidlem. Obecně je bondáž bolestivá záležitost, takže ji většinou absolvují ti, co upřednostňují BDSM praktiky.

A nyní zeširoka. Proč volíte zrovna taková netradiční témata pro focení?

Sexuální úchylky a deviace a libůstky snímám nikoliv proto, abych šokoval, ale abych tu většinovou společnost konfrontoval a nějakým způsobem posunul hranice tolerance ještě dál. Všechny ty věci, co dělám, jsou konsensuální, tedy dopředu dohodnuté, a jsou dělané s radostí i láskou, a jestliže to lidi takhle berou, není sebemenší důvod to nějak vůbec hodnotit.

Co z oboru BDSM vás ještě přitahuje?

Jak uvádím na mých stránkách – latex, guma, kůže a masky – to miluji. Portréty, které zachycují touhu alespoň na chvíli odložit vlastní identitu a přijmout nějakou jinou, nebo se odosobnit zcela. Baví mě ty proměny. Portréty ve fetiš kostýmech jsou pro mě o svobodě a nevšední kráse – a nejenom vizuální.

Vidím kolem sebe, že používáte řadu erotických pomůcek. Máte nějakou, kterou jste si naposledy pořizoval v sexshopu?

Pomůcek je hodně, ale speciálně kvůli orgasmickým portrétům jsem si pořídil dva vibrátory. Jeden klasický značky Hitachi Magic Wand, což je největší klasika v dosud nezměněné podobě na trhu. Dobře funguje, dámy ho milují. Jde o masážní hlavici na elektřinu, který stimuluje klitoris. Dokonce se objevil v jednom z dílů seriálu Sex ve městě, kde tvořil dost významnou zápletku. Možná si vzpomenete. Fór byl v tom, že se přístroj rozbil a celý díl řešil, co s ním… Druhý vibrátor, který používám je Womanizer, což je novinka rok stará. U toho se zase pracuje s vibracemi a jemným podtlakem, který je směřovaný na klitoris. S těmito dvěma pomůckami pracuji nejraději, navíc jsou lehce omyvatelné, takže strach z nedostatečné hygieny nehrozí.

Sexblogerka Rozverná Liška mi rovněž prozradila, že připravujete ještě výstavu s pracovním názvem Sešívané vagíny. Prozradíte nám o ní něco?

Ano, pravda to je. Jde o spolupráci s tetovacím a piercingovým studiem Hell. Název je nahrazen příhodnějším – Hidden Pleasures (Skrytá potěšení) a jde o záběry vagín, které jsou nějakým způsobem upravené, nebo jen ozdobené šperkem či play piercingem.

A opět se zeptám možná dosti naivně: Není to trochu riskantní technika?

Není, zvláště provádí-li se ve známém studiu Hell, kde je sterilní prostředí. Vagíny zdobí zkušený piercer, šperků napíchal už mnoho. Nejsou to však jen šperky. Je to i šití klasické, ale asi největší extrém, alespoň z mého pohledu, je používání rybářských háčků. Vše je postaveno na tom, že vagína je uzavřená sexu. A zase se jedná o konsensuální projev, navíc každá aktérka na webu přibližuje, proč to dělá, co jí to přináší. Jsou to všechno masochistky, které si to strašně užívají. Tenhle projekt je již hotový, stačí ho jen vystavit v galerii. Ale je tu problém.

Říkáte problém. Naznačíte jaký?

Galeristé se zeptali sponzorů a ti, aniž by to viděli, prohlásili, že takové téma podporovat nebudou. A když to galeristé vystaví, tak jim ti donátoři zatrhnou veškeré další dotace, které do té doby poskytovali…

Nepříjemná situace. Takže jste si vlastně nafotil něco takzvaně do šuplíku.

Ne, to ne. Místo se určitě najde.

Určitě. Říká se, že například Berlín je novou metropolí umělců, zejména svobodně se vyjadřujících fotografů vůbec…

To je možná pravda, ale mělo by to být vystaveno u nás. Byl bych rád, aby to ty holky viděly viset na vlastní oči. Zvláště když v tomhle projektu, stejně jako ve všech ostatních, jsou modelky napříč všem sociálním skupinám od manažerek po prodavačky.

Mimochodem, prozradíte, kde modelky sháníte?

Většinou jde o osobní kontakty. Více neprozradím.

Chápu. Chystáte ještě nějaké jiné aktivity?

V červnu pořádám výstavu v galerii Analog na Malé Straně. Pravděpodobně se bude jmenovat Andělé. Půjde o velký soubor fotografií sexuálních libůstek a deviací mých přátel a příznivců, kde je to hodně o extrémních zásazích do těla. Návštěvník galerie uvidí například přibité bradavky ke stolu, škrábání na zádech a další rozmanitosti, kterým moji aktéři propadají. Jde o hodně širokou kolekci asi šedesáti záběrů. A stále ji rozšiřuji… Další soubor, který je rozpracován jsem nazval Děvka ve mně. Tady se zase snažím dostat z těch žen tu jejich polohu, kdy vědí, že umějí manipulovat s muži. Čili nasadí nějaké zbraně od svého úsměvu přes grimasu, jako když neumějí do pěti počítat, až po cokoliv dalšího, co vědí, že na ty muže zafunguje. Což je docela zajímavé, protože to mají všechny, ale ne každá s tím pracuje tak programově… Věřím také, že se podaří vydat tři knihy. Ta jedna má titul Orgasmické portréty – 111 orgasmů, další má název Naživu s Norou a mapuje rok společného soužití s mou partnerkou, a konečně přijdou na řadu Fotografické deníky, které připravuji dohromady jedenáct let, a kde dávám najevo, že každá fotka má nějaký příběh.

Zastavme se u Orgasmických portrétů. Pod tímto názvem se taktéž konala výstava v srpnu minulého roku v pražské galerii Litera a byla dlouho pokládána za senzaci roku. A nejen z důvodu, že vystaveny byly orgasmy párové, masturbační, heterosexuální i lesbické, ale že jste představil veřejnosti zajímavou technologii…

Ano, jde o takzvaný mokrý kolodiový proces, pro který je specifické, že vzniká jeden jediný a v podstatě nereprodukovatelný originál a nic jiného, je natolik jiný, že jaksi sám generuje v mé mysli náměty fotografií. Jeho prostřednictvím jdu přímo proti proudu obrazové devalvace, která nastala s rozmachem digitální fotografie a fotoaparáty v mobilech.

Bohužel, chemie mi nikdy nešla. Můžete mi to více přiblížit?

Tomu procesu se říká ambrotypie, což znamená, že vracím fotografii její věrohodnost, pravdivost a tajemství. Prostě všechno to, co fotka díky novým technologiím ztratila. Realizuji moderní témata starou technologií. Sklo s citlivou vrstvou a obrazem je stejné v momentě focení i okamžiku prezentace ve výstavní síni, například. Vlastně vytvářím fetiš nezpochybnitelné autentické krásy.

Takže digitální fotografie vám neučarovala?

Ale ano, také. Ale tuhle technologii využívám plně pro komerční díla, ať už jde o zboží pro eshopy nebo přebaly na hudební alba.

Výstava se konala přesně na den, který se oslavuje jako Mezinárodní den ženského orgasmu. Kde se vzal takový svátek?

Já sám o tom mnoho nevím, ale na internetu se dozvíte, že pochází z Brazílie. Tam ho zavedli, aby jím slavili jedno z největších životních potěšení. Kuriózní je, že vznikl v severovýchodním městě Esperantina, kde se jeden radní rozhodl věnovat tento den ženskému orgasmu jako kompenzaci za „sexuální dluh“ vlastní manželce.

I když jde o mezinárodní pojetí, kde se ještě nejvíce slaví?

Ve Španělsku, Mexiku, Argentině, Peru a Norsku.

Zmínil jste se rovněž o své partnerce Noře. V čem je její múza?

Je to splněný sen fotografa, sen nestydatý a inspirující. Ještě jinak řečeno – sen který se změnil v každodenní realitu. Nora se mi stala posedlostí. Není divu, že jsem ji začal fotit všude, kde se dalo. Ve vaně, v ložnici, při spánku, ale taky u snídaně, a samozřejmě při milování.

Váš soukromý web www.jedinak.cz představuje docela slušnou fotobanku…

Dá se to tak říct. Fotím 25 let, takže se to nastřádá. První verze mého webu vznikla v roce 2001, což čítalo několik desítek portrétů a starší projekty Židovské hřbitovy a Parky. Postupně jsem stránky upravoval a v tomto okamžiku by měly obsahovat více než 10 tisíc snímků.

To je opravdu velká sbírka. To už byste mohl fotografii vyučovat…

I to se občas stává. Podílím se na seminářích fotografického portrétu, dále se věnuji tvůrčímu myšlení a kompozici, černobílé fotografii v digitálním věku, jakož i práci s photoshopem, respektive úpravám fotografií v praxi. Většinou jde o denní workshopy, které se organizují v Praze, počítá se s minimální účastí nejméně šesti zájemců. Podrobně na příkladech z praxe rozebírám základní možnosti komunikace a přístupu k fotografovanému, seznamuji s různými způsoby interpretace osobnosti portrétovaného. Zájemci se rovněž dozví, jak vhodnou kompozicí či následnou editací posílit fotografický záměr, navíc s možností konzultovat vlastní tvorbu. Každý účastník obdrží malé občerstvení a slevu 50% na zvětšeninu z mé nabídky a eventualitu bezplatně získat elektronickou verzi mé knihy Cesty k portrétu. Může rovněž využít zvýhodněné ceny následné individuální konzultace. Seminář lze taky věnovat formou dárkového poukazu, s možností výběru z minimálně tří termínů v průběhu celého roku.

Petr Jedinák fotil téměř všechno: hampejzy, věznice a krematoria, bezpočet osobností z veřejného života, ale také porody svých dětí. Cesta však nebyla jednoduchá. I on začal od píky, jak se říká. Nejprve vystudoval na pražské vejšce chemii, ale u ní nezůstal. Po ukončení studia až do sametové revoluce byl zaměstnám jako redaktor mnoha časopisů (Československá fotografie, Obrazové zpravodajství ČTK, Pressfoto a Československý rozhlas). Po revoluci nastoupil jako vedoucí fotografů do deníku Metropolitan a o rok později přešel do již zmíněného časopisu Reflex, kde od roku 1993 byl obrazovým redaktorem a vedoucím fotografů. V letech 1994-1995 byl spoluautorem řady televizních dokumentů pro publicistický magazín ČT „Kontakt“, který také moderoval. Od roku 2008 pracuje jako fotograf ve svobodném povoláni. Jeho snímky ilustrují přes dvacet knižních titulů. Od roku 2010 se věnuje vlastní filmové dokumentární tvorbě a práci na hudebních klipech. Zbývá dodat, že své zkušenosti předával také coby vysokoškolský pedagog v letech 2011 – 2015, a sice na Literární akademii (Soukromé vysoké školy Josefa Škvoreckého) a v atelieru fotografie ADI (ART & DESING INSTITUT).

Krest
Krest
Na poněkud chouloustivé téma jsem začal psát v devadesátých letech, a nebylo to lehké. Dneska se vše vyvíjí tím správným směrem. Jsem rád, že u toho mohu být. Pro tipy na nové akce mě kontaktujte na: krest@lascivni.cz
Krest
[supsystic-social-sharing id="1"]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *