Tématu vázání, nebo chcete-li japonské bondáže jsme se dotkli v předchozích rozhovorech s fotografem Petrem Jedinákem, piercerem Mílou Bugtcherem a sexblogerkou Rozvernou liškou. Nyní mám to štěstí o této BDSM technice, často zvané také shibari nebo kinbaku potykat si s osobou nejvíce povolanou, a sice s riggerkou Ednou. Potykat si o technice zpestřující sex na jedné straně a o vztahu dominance a submise na straně druhé.

Jsi jednou ze známých riggerek na české scéně, tedy představitelky umění zvaného shibari, japonské bondáže. Tvoje začátky ale tak úspěšné nebyly. Můžeš prozradit konkrétně v čem?

Ony asi začátky žádného riggera nejsou moc slavné, chvíli trvá, než člověk získá jistotu v práci s provazem, než se naučí komunikovat s partnerem, než si začne věřit natolik, aby si ve vázání byl jistý. U mě to bylo ještě o to nepříjemnější, že když jsem se jako návštěvnice workshopů učila první uzly a vázání, byla jsem obklopená spolustudenty, kteří se mě snažili přesvědčit, že jako ženská přece nikdy nemůžu vázat dobře.

„Protože ženský patřej do provazů, ženský přece nemůžou bejt dobrý riggerky, protože jsou užitečný tak akorát k tomu, aby jim pořádnej velkej samec ukázal, kde je jejich místo.“

Tehdy holky veřejně nevázaly a mně šel tenhle přístup dost na nervy, zatnula jsem ale zuby a nenechala se odradit. Dneska je to pro ně jako vázající mnohem jednodušší, je jich čím dál víc, a vázající chlapi už nemívají takovou potřebu škatulkovat ostatní na základě pohlaví.

Kdy jsi objevila kouzlo vázání? Kdo tě k němu přivedl?

Na první workshop jsem se vydala před sedmi lety a nedá se říct, že jsem šla cíleně na provazovou akci. Spíš jsem měla chuť zkusit se seznámit s lidmi, co mají podobně podivné choutky jako já. Nejbližší událost pro zvrhlíky byl bondážový workshop pro začátečníky, tak jsem si řekla „proč ne“. Byla jsem sice bez partnera, ale chtěla jsem se jet alespoň podívat. Nakonec jsem se tam seznámila s velmi zajímavým člověkem, něco málo jsme spolu uvázali, od té doby jsem obrazně řečeno nepustila provaz z ruky.

Co vlastně vázání dává svazovanému a vázajícímu – riggerovi? Určitě jde o dva rozdílné pocity…

Kolik lidí váže, tolik pocitů vázání dává, nedá se to paušalizovat. Pokud bych ale měla mluvit obecně, tak vázání nejčastěji pomáhá riggerovi utišit touhu po dominanci, po možnosti mít na chvíli kontrolu nad partnerem. Může mu rovněž pomoci ventilovat sadistické choutky, případně pomoci vyjádřit kreativní umělecké já, ukázat způsob relaxace nebo cestu komunikace beze slov.

Vázaní lidé v provazech nejčastěji hledají místo, kde mohou dát prostor své submisivitě, kde najdou bezpečné útočiště a tím, že se na chvíli vzdají zodpovědnosti za své světské já, mohou si užít chvíle, kdy se ponoří do vlastního nitra. Někomu to přináší možnost opravdu hluboké relaxace, jiný chce prožít bolest a třeba i překonat nebo posunout svoje hranice. Někdo si užívá i to, že za něj chvíli rozhoduje někdo druhý a nakládá s ním podle svého gusta. Nedá se opomenout ani erotická stránka věci – vázání nemusí mít nutně sexuální podtext, ale pro mnoho lidí je to součástí jejich postelových hrátek.

O čem vlastně japonská bondáž je? Prý hrají role emoce, důvěra, ale také intimita a stud… Údajně nejde o žádný druh filozofie.

Kořeny má v japonské porno produkci z osmdesátých let minulého století. Takže jak říkáš, nehledala bych v tom filozofii. Pro mě osobně jde o záležitost sdílené intimity, všechna ta blízkost, emoce, bolest, to je něco, co nejde sdílet na potkání. Když někoho vážu, musím pracovat nejen s emocemi partnera, ale také sama se sebou, musím vyjít ze své komfortní zóny a pustit si někoho k tělu. Baví mě mít kontrolu nad situací, působit partnerovi bolest (samozřejmě v rámci dopředu dohodnutých hranic), ráda koukám na svázané ženy a na krásu jejich křivek, které jsem pomocí provazu ještě zvýraznila. Těší mě sledovat, jak moje partnerka vázání prožívá, jak zpracovává bolest, líbí se mi balancovat na hraně, pracovat s emocemi druhého. Stud je velmi podstatnou součástí shibari, ale ženy na západě stud prožívají úplně jinak než Japonky, takže není snadné ho docílit.

Jak dlouho trvá bondáž, jakou odbornost musí mít rigger, aby neublížil?

Trvá tak dlouho, jak to oba partnery baví. Někdy má člověk náladu na krátkou provazovou předehru, jindy může vázání zabrat mnoho hodin, důležité je, aby se oba partneři bavili a užili si společně strávený čas. Rigger musí disponovat nějakými znalostmi, protože shibari je sice krásná kratochvíle, která nabízí mnoho možností, jak si s partnerem obohatit život, ale také přináší jistá rizika úrazu nebo nehody. Proto si myslím, že je nezbytně nutné, aby vázající absolvoval nějaké workshopy se zkušeným lektorem a nespoléhal jen na samostudium pomocí videa na Vimeu nebo Youtube. Podle videa se člověk sice naučí uvázat nějaké uzly nebo i komplexnější vázání, ale nedozví nic právě o bezpečnosti, o napnutí provazů, o alternativách onoho vázání, o zdravotních rizicích a jak reagovat v případě průšvihu. Navíc videa občas točí absolutní amatéři a člověk neznalý problematiky nepozná, že se učí úplnou hovadinu:)

Existují vyloženě kurzy svazování?

Ano, konají se v Praze i Brně poměrně pravidelně, učí tady hned několik lidí. Někteří zájemci chodí nárazově, ale převážná většina se vázání věnuje pravidelně a vzdělává se i několik let. Nedá se říct, kolik hodin je potřeba absolvovat, hrozně záleží jak na lektorovi a jeho schopnosti studentům něco předat, tak na cíli, jaký student má. Jestliže se chce někdo naučit jak bezpečně uvázat svojí partnerce zápěstí k pelesti postele, stačí jeden workshop, pokud se chce někdo naučit bezpečně pověsit partnerku do vzduchu, je potřeba rozhodně delší čas, klidně deset, dvacet hodin intenzivní výuky. Já učím jak na workshopech, tak na privátních hodinách, studenti za mnou jezdí z celé republiky. Pokud chce někdo soukromou výuku, ať už kvůli zachování anonymity nebo kvůli intenzitě výuky, která je na kurzu trochu limitovaná skupinou studentů, ale v rámci privátní výuky si ji student stanoví sám, tak není problém se po mailu dohodnout a najít ideální termín. Nějaké základní informace o možnostech se dají najít na mém webu.

Když dochází k nějakému „vázacímu aktu“, předchází tomu nějaká domluva mezi vázaným a riggerem?

Rozhodně je dobré nejdřív si zajít na kafe a popovídat si, co od vázání vlastně očekáváme. Každý má trochu jiné představy o tom, jak podle něj vypadá ideální vázací zážitek. Je důležité tato očekávání nějak synchronizovat a vysvětlit si, jaké máme nejen představy, ale i třeba limity a hranice. Určitě je nutné probrat také zdravotní stav vázaného partnera a případná omezení – zjistit, že má někdo vypadávací rameno v okamžiku, kdy visí ve vzduchu, není to nejlepší načasování…

Je rozdíl mezi svazováním v soukromí a na veřejnosti?

Obrovský. V soukromí je to jasné, člověk si užívá intimní chvíli s vázaným partnerem. V okamžiku, kdy se váže na veřejnosti, je potřeba brát diváky na vědomí. Veřejností můžeme myslet vázání třeba někde v parku, což osobně nedělám a ani to nevidím ráda, protože ne každý kolemjdoucí je z toho pohledu nadšený, nemluvě o tom, že mohou být na dohled děti. BDSM je téma, do kterého svým způsobem mohou patřit i diváci. Nicméně ti by měli mít na výběr, jestli chtějí být svědky nějaké scény, což sice v parku taky mají, pravda, ale co bylo viděno, nemůže být odviděno:) Takže za mě bondáž na veřejnosti jedině v rámci nějaké BDSM párty nebo předem avizovaného vystoupení. Vázání pro show je úplně jiné než v soukromí, člověk se soustředí spíš na to, aby divákům nabídl zajímavé pokoukání, než na svůj vnitřní prožitek. Samozřejmě i na pódiu rigger s vázaným partnerem prožívají emoce, ale dost často je ovlivňuje nervozita nebo napětí. V ideálním případě ale rychle odezní a oba si užijí zajímavý a intenzivní zážitek.

Jsi raději svazována, nebo riggerka?

Byla jsem svázaná všehovšudy dvakrát v životě a jsem si úplně jistá tím, že jsem výhradně riggerka🙂 Vázání mě bolí a bolest mě obtěžuje, takže i když mě to mrzí, můj zážitek při vázání je limitovaný tím, že mohu jen vázat.

Koho vážeš raději? Ženy, nebo muže?

Jsem orientovaná čistě na holky, takže raději dámy, ale existuje pár výjimek. Vázala jsem za život tři muže, všichni byli moji kamarádi, a i když to pro mě bylo jiné než u holek, užila jsem si to. Teď nedávno jsem vázala kamaráda na jednom focení a byl to parádně strávený čas.

Ve vztahu domina – otrok je domluveno heslo, které otrok vyřkne, když se mu hra přestává „líbit“. Existuje něco takového u bondáže?

Je jedno, jestli si stanovíte nějaké heslo, nebo ne. Shibari nemá tak přísný protokol jako jiné dominantně submisivní hrátky. Pokud jsou oba zúčastnění příčetní, stačí prostě říct, že je něco moc a rigger začne rozvazovat. Osobně žádnou stopku s lidmi, které vážu nemám. Dopředu se ale s nimi domluvím, že kdyby se jim cokoliv nelíbilo, ať už kvůli bolesti nebo jakémukoliv diskomfortu, stačí naznačit a já je hned rozvážu. Samozřejmostí jsou bezpečnostní nůžky, které jsou schopné najednou provazy přestřihnout. Zatím jsem to nikdy dělat nemusela, ale kdyby někdo v provazech omdlel, začal zvracet nebo ho třeba stihl nějaký záchvat, bez váhání ho vystříhám.

Proč se řadí japonská bondáž mezi umělecké obory?

No, já ji za umění v pravém slova smyslu nepovažuju, ale pro hodně lidí to umění je, zejména kvůli estetice. Shibari se dá dneska najít na spoustě míst, v magazínech, ve videoklipech, na výstavách, fotografie svázané Lady Gagy (kterou vázal Wykd Dave, jeden z předních anglických riggerů) visela dokonce v muzeu Louvre. Asi záleží, jak se k tomu člověk staví, ale je dobré nezapomínat, že nejde o žádnou super starodávnou uměleckou záležitost datující se k roku 1500, ale že moderní shibari vděčí za své masové rozšíření japonskému pornu.

Zmínila jsi možné úrazy. O jaké většinou jde?

Škála úrazů je bohužel velmi pestrá a záleží na selském rozumu a zkušenostech riggera, jak vážné ty úrazy jsou. Můžeš člověka uškrtit, zlomit mu vaz, vyrazit zuby, přerazit nos, vykloubit nějakou končetinu… Můžeš svému partnerovi také způsobit duševní trauma, ošklivé popáleniny od provazu – těch možností je hodně. Věcí, kterou nemůže rigger vždy bezpečně ovlivnit je nervové zranění. Jedná se o stlačení nějakého nervu provazem a ačkoliv existují jisté signály, které varují, že hrozí riziko tohoto zranění, může se stát, že si těchto signálů rigger a ani vázaný partner nevšimne. Může se přihodit, že je vázaný vůbec necítí nebo neví, jak má reagovat. Tohle zranění se projevuje sníženou schopností ovládání končetiny (nejčastěji ruky v oblasti prstů, dlaně a zápěstí). Špatná zpráva je, že může trvat několik hodin, dnů, týdnů i měsíců, dobrá zpráva ale je, že se nervové zranění v drtivé většině případů zcela zahojí. Nechci, aby to znělo že beru nervová zranění na lehkou váhu, vůbec ne, je to vážná věc. Myslím si však, že se s tímto problémem setká každý aktivně vázající rigger a že je to bohužel něco, čemu se ani při nejlepší snaze nedá vždy stoprocentně předejít. Je ale opravdu důležité, aby jak rigger, tak vázaný člověk znali tohle riziko, věděli, jak se dá nervovému zranění předcházet, co jej způsobuje a jak reagovat, když se přihodí.

Hovoříme-li o japonské bondáži, jde o shibari, ale také se objevuje termín kinbaku. Jaký je mezi nimi rozdíl?

To je otázka, která se na západě omílá stále dokola, a když se zeptáš deseti lidí, dostaneš s velkou pravděpodobností deset různých odpovědí. Já sama jsem si prošla různými fázemi, kdy se můj názor formoval podle toho, kdo mi zrovna podal důvěryhodnější odpověď a vysvětlení. Nejčastěji se však můžeš setkat s vysvětlením, že termín shibari znamená „vázat“, ale kinbaku „vázat s erotickým podtextem“. Termín kinbaku je mladší než shibari, poprvé se v Japonsku objevil právě ve spojení s polonahými svázanými dámami někdy v padesátých letech minulého století, konkrétně na obálce časopisu Kitan Club. Proto pokud mluvím s někým, kdo se vázání intenzivně věnuje, raději používám termín kinbaku. Je to ale vlastně jedno, fanoušci vázání při hlubším zkoumání problematiky zjistí, že se ty termíny používají jako synonyma.

Používají se speciální provazy? Pokud ano, kde se dají pořídit?

Ano, japonská bondáž pracuje s provazy z přírodního materiálu, nejčastěji juty. Délka provazů se pohybuje mezi sedmi až osmi metry a průměr je nejlépe pět až šest milimetrů. Koupit se dají na různých místech, já je pořizuju u italského riggera Andrea Ropes. Ten je obstarává v syrovém provedení v Japonsku, doma je nastříhá a upraví tak, aby byly vhodné na svazování lidí. Kupuju jich vždycky víc, takže si je u mě mohou studenti objednat. Mimochodem, nevhodný výběr provazu, je jedna z nejčastějších chyb začátečníka.

V lednu proběhla přehlídka svazování pod názvem Rope Spirit. Kdo akci založil a kdy bude organizován další ročník?

Vymysleli jsme ji společně s Mílou Bugtcherem, ale organizuji ji primárně já za laskavé podpory studia Hell a jeho organizačního týmu. Pořádáme ji dvakrát do roka, vždycky v lednu a v červnu. Zvu hosty, které znám ze svých cest do zahraničí a kteří mě něčím zaujali, ať už technikou vázání nebo svým působením na stage. Program skládám tak, abych divákům přinesla co nejpestřejší podívanou a musím přiznat, že každý ze sedmi uplynulých ročníků měl u diváků velký úspěch. Kromě toho Hell pořádá další akce. Za zmínku například stojí největší fetish a BDSM festival u nás Fetish Weekend nebo L’amour Night, která je zaměřená na smyslnou eleganci půvabných dam. Jsem ráda, že jsem součástí takhle kreativního týmu:)

Existují podobné přehlídky v zahraničí? Pokud ano, jaký mají úspěch?

Jistě, pořádají se napříč celým světem a těší se čím dál větší popularitě. Jezdím vystupovat do zahraničí docela pravidelně, v nejbližších měsících mě čeká cesta do Moskvy, Rigy a Říma. Nejaktivnější města jsou v Evropě, tedy Londýn, Paříž, Kodaň a poslední dobou se děje opravdu spoustu zajímavých akcí v Turíně.

Čím si vysvětluješ vzrůstající zájem o tento obor u nás?

Určitě je to dobou, kdy se člověk nemusí bát vyčuhovat z řady a nehrozí mu za menšinové preference lobotomie ani blázinec nebo kriminál, samozřejmě pokud má všech pět pohromadě a věnuje se svým libůstkám konsensuálně s partnerem, který z nich má stejné potěšení. Současná společnost je mnohem tolerantnější a je snadné potkat lidi podobného ražení, je snadné se seznámit a dozvědět se o svých úchylkách a zvláštnůstkách víc informací. Poslední roky má boom na svědomí určitě taky Padesát odstínů, ale přijde mi, že i tahle vlna pomalu opadá.

Děkuji Edně za rozhovor a dodávám, že je text doprovázen snímky z jejího archívu. Na některých z nich je dokonce zachycena společně s modelkou Majkelinou Cat.