Na tuhle testerku jsme měli v redakci už více dotazů, než odpovědí a proč bychom si rovnou nepozvali do rozhovoru? Původně dostala nabídku do Lascivního podcastu, ale to odmítla její Paní. A to respektujeme. Prošla psaná podoba, takže užijte si (stejně jako my) pozvolný vývoj z původně submisivního testera Marka N, do feminizované „čubky“ (její slova) Sissy Alice.
Pro porovnání a možná i základ kolem feminizace, femdom a klícek vás odkážeme na dřívější rozhovory s:
- Sissy Luckou (mužská dominance, nucená bisexualita, klícky…),
- Miou (latexové catsuity, 24/7 zamčení, milking)
- a další testerkou, co si říká jen Sissynka (trans, malé klícky, …).
Začněme úplně jednoduše. Kdo je Sissy Alice? A kdo odpovídá na tuhle otázku – Alice, nebo pořád trochu Marek?
To začínáme pěkně jednoduše. 😀 Sissy Alice je moje feminizovaná a výrazně submisivnější podoba, ale říct jen „Marek v ženském oblečení“ už mi dnes připadá hrozně málo. Alice má svoje oblečení, hračky, rituály, zkušenosti, vlastní fotky, vlastní recenze a vlastně už i trochu jiný způsob přemýšlení. Čím déle ji nechávám existovat, tím méně mám pocit, že si ji pokaždé znovu oblékám spolu s kostýmkem.
A kdo tedy odpovídá? Asi pořád oba. U počítače sedí Marek, protože ten má pořád potřebu všechno analyzovat, zasadit do kontextu a napsat tak, aby to dávalo smysl i někomu jinému. Jenže jakmile se začneme bavit o tom, jaké je mít na sobě velká prsa, růžovou paruku, miniaturní klícku a stát takhle před Paní, začne mu do toho Alice hrozně kecat. A většinou vyhraje.
Kdy ses poprvé pojmenovala Alice? Pamatuješ si okamžik, kdy přestalo jít jen o Marka převlečeného do ženského oblečení a začala vznikat samostatná postava?
Nevím, jestli existoval jeden konkrétní okamžik, kdy jsem si řekla: tak a od dneška jsem Alice. Spíš se to celé skládalo postupně. Nejdřív je to sranda a experiment. Něco si oblečete, podíváte se do zrcadla a pořád tam vidíte chlapa v ženském oblečení. Pak přijdou další věci, lepší oblečení, prsa, make-up, klícky, paruky a začnete řešit detaily, které vás předtím vůbec nezajímaly.
A pak se jednou podíváte do zrcadla a první myšlenka není „Marek dneska vypadá jako ženská“. Prostě tam vidíte Alici. U mě tohle strašně posunula pastelově růžová paruka. Do té doby jsem se v kostýmku a s prsy mohla jako Alice cítit, ale paruka mi najednou změnila i obličej, který se na mě díval zpátky. A myslím, že právě to bylo důležitější než samotný okamžik, kdy jsme vymysleli jméno Alice.
Byla Alice původně tvoje představa, nebo má na její dnešní podobě větší zásluhu Paní?
Ten základ jsem určitě měla v sobě, protože kdyby tam nebyl, Paní by ho ze mě asi nevykouzlila. Ale dnešní Alice je už z velké části její práce. Já bych totiž byla mnohem opatrnější. Něco bych vyzkoušela, chvíli si s tím hrála, pak to analyzovala a možná bych se zase vrátila o krok zpátky. Paní je přesný opak. Jakmile zjistí, že něco funguje, začne přemýšlet, co se stane, když to posune ještě o kousek dál.
Takže bych řekla, že já jsem Alici našla, ale Paní ji začala vychovávat. A čím déle to trvá, tím víc si nejsem jistá, jestli je to pro mě dobře. 😀
Co z dnešní Alice by člověka, který znal Marka před několika lety, překvapilo úplně nejvíc?
Asi to, jak normální mi to všechno dnes připadá. Nemyslím ani jednotlivé sexuální hračky nebo BDSM, protože na ty byl Marek zvyklý dávno. Spíš to, že dnes můžu stát před skříní a úplně vážně řešit, která paruka bude fungovat s konkrétním kostýmkem, jestli budou silikonová prsa správně sedět ve výstřihu a která klícka pod krátkou sukní udělá nejhezčí hladký rozkrok.
Před několika lety bych asi sama nevěřila hlavně tomu, že z toho nebude jednorázový úlet nebo jedna recenze. Alice se prostě zabydlela. A zabrala si docela dost místa ve skříni.
18+ fotky z testování sissynky
Když se podíváš na úplně první fotky Alice a na ty současné, co na nich vidíš? Je to pořád stejná sissynka?
Je, ale první Alice se strašně snažila být Alice a podle mě je to na těch fotkách poznat. Řešíte každý pohyb, každé postavení nohou, jestli něco nevypadá moc mužsky, jestli prsa sedí, jestli není někde vidět něco, co tam podle vás být nemá. Dnešní Alice už tolik nemusí. Ví, jak se postavit, co jí sluší, co naopak vůbec nefunguje, jaké prádlo sedí k prsou a co s obličejem udělají dlouhé vlasy.
Přestala jsem se tolik soustředit na to, jestli „vypadám dost žensky“, a začala jsem mnohem víc řešit, jestli se sama sobě líbím jako Alice. To je podle mě mnohem větší změna, než když si koupíte lepší paruku.
Máš už poměrně propracovanou výbavu – umělá velká prsa, paruku, klícky, kostýmky, obojky… Co z toho tě psychicky přepne do Alice nejrychleji?
Asi pořád paruka. Prsa změní tělo opravdu hodně a klícka je zase velmi silná v hlavě, jenže pořád se můžete podívat do zrcadla a vidět svůj normální obličej. Paruka udělá něco úplně jiného. Najednou máte kolem obličeje dlouhé vlasy, změní se jeho rám a během chvíle začnete automaticky dělat pohyby, které normálně vůbec neděláte. Odhrnujete si vlasy, přehazujete je přes rameno, hlídáte si ofinu.
Právě proto mám tak ráda tu pastelově růžovou. Je trochu přehnaná a vůbec se nesnaží tvářit nenápadně. A to mi k Alici sedí. Tohle není projekt „hlavně ať si nikdo ničeho nevšimne“.
Co naopak potřebuješ k tomu, aby ses jako Alice opravdu cítila, nejen tak vypadala?
Paní. To je asi jedna z nejjednodušších odpovědí v celém rozhovoru.
Můžu se sama perfektně obléct, nasadit si prsa, udělat make-up, paruku a vyfotit Alici tak, že budu s výsledkem opravdu spokojená. Jenže úplně jiný pocit přijde ve chvíli, kdy se na mě podívá Paní a začne se mnou jako s Alicí skutečně jednat. Najednou to není převlek na fotku. Mám svoje místo, svoji roli a někdo jiný tu roli vidí stejně jako já.
Jak důležitý je pro Alici vlastní odraz?
Čím dál důležitější. Zrcadlo je totiž strašně nekompromisní. V hlavě můžete mít jakoukoliv představu o tom, jak vypadáte, ale pak se před něj postavíte a vidíte výsledek. Někdy dobrý, někdy teda sakra ne. 😀
Nejvíc mě baví okamžik, kdy se přistihnu, že se sama sobě jako Alice opravdu líbím. To je taková zvláštní malá rána pro Markovo ego. A při některých testech s tím Paní už pracuje úplně záměrně. Třeba u pevné Vac-U-Lock přísavky nebylo zrcadlo jen vhodným hladkým povrchem pro přísavku. Bylo součástí celé hry právě proto, že jsem se při plnění úkolu musela dívat sama na sebe. A to na hlavu funguje úplně jinak než dělat totéž někde mimo vlastní odraz.
A co umělá prsa? Jsou už jen součástí kostýmu, nebo bez nich Alice prostě není kompletní?
Bez nich Alice samozřejmě existuje, ale kompletní? Asi ne. Prsa totiž nejsou jen něco, co vidím v zrcadle. Cítím jejich váhu, mění mi siluetu, držení těla, pohyb i to, jak na mně sedí oblečení. Najednou se jinak posadím, jinak se předkloním a úplně jinak vypadá obyčejný výstřih.
A G nejsou zrovna decentní připomínka. 😀 Jejich efekt je krásně vidět třeba v recenzi průsvitného kostýmu pokojské, protože průsvitný vršek je vůbec neschovává. Naopak je vystaví tak, že je prostě nejde ignorovat. A přesně to od nich chci.
18+ fotky z testování s umělými ňadry a kostýmkem
Proč právě tak výrazná G prsa? Alice evidentně nechce být úplně nenápadná žena. 🙂
Protože Alice rozhodně není projekt „hlavně realisticky a decentně“. Když už feminizace, chci ten rozdíl opravdu vidět a cítit. Menší prsa by možná působila přirozeněji, ale já se vlastně nesnažím stát dokonale realistickou ženou. Jsem sissy a určitá přehnanost k tomu podle mě patří.
A Paní rozhodně neprotestuje. Spíš naopak.
Hodně ses našla také v kostýmech služtičky. Čím je pro tebe právě tahle role tak silná?
Protože u služtičky oblečení rovnou říká, co jsem. Když si vezmu obyčejné šaty, jsem Alice v šatech. Když si obléknu služtičkovský kostýmek a zavážu zástěrku, najednou mám nějakou funkci. Mám poslouchat, starat se, něco dělat, plnit úkoly. Není to jen ženské oblečení, ale role.
Docela mě překvapilo, jak silně to fungovalo už u prvního průsvitného kostýmu pokojské a potom ještě víc u druhého Cottelli kostýmu služky, který se obléká přes něj. Najednou už nejde jen o sexy body, ale skoro o pracovní oděv. Je vlastně směšné, jak moc dokáže jedna bílá zástěrka změnit hlavu, ale u mě to bohužel funguje až podezřele dobře.
Když máš na sobě prsa, paruku, kostýmek a další výbavu a potom se podíváš do zrcadla, hledáš tam ještě někdy Marka?
Dřív ano. Dneska spíš kontroluju, jestli někde zbytečně nevykukuje. 🙂
Kdo je vlastně tvoje Paní a jak dlouho spolu tuhle část vašeho vztahu rozvíjíte?
Paní je člověk, kterému důvěřuju natolik, že před ní nemusím Alici vysvětlovat ani obhajovat. A to je pro mě možná důležitější než všechny hračky, kostýmky a klícky dohromady. Ona totiž nehraje hru na to, že Alice existuje jen ve chvíli, kdy mám růžovou paruku, a po jejím sundání zase magicky zmizí. Moc dobře ví, kde ji hledat i v Markovi.
A občas toho samozřejmě velmi ráda využívá.
Co si o Alici myslela, když ji viděla úplně poprvé?
Doplní Paní.
Je dnes Paní člověk, který zná Alici lépe než samotný Marek?
V některých věcech bohužel ano. A „bohužel“ říkám hlavně proto, že je strašně otravné, když o vás někdo ví něco dřív než vy sama. Někdy něco odmítnu nebo řeknu, že mi to připadá hloupé, a ona se jen tím svým způsobem usměje. Já už ten úsměv znám a většinou znamená, že je zle, protože za týden zjistím, že měla pravdu.
Tohle se nám opakuje i při testování. Já vidím produkt a přemýšlím, jak se používá. Paní se na něj podívá a přemýšlí, co udělá s Alicí. A často je její otázka nakonec mnohem zajímavější než moje.
Kolik z Aliciny dnešní podoby sis vybrala sama a kolik postupně vytvořila právě ona?
Vzhled je hodně společný projekt, ale submisivní Alice je určitě víc její práce. Marek má totiž úžasnou potřebu všechno analyzovat, komentovat a mít ke všemu argument. Paní velmi rychle zjistila, že Alice je mnohem příjemnější, když nemusí mít poslední slovo.
Marek by s tímhle tvrzením samozřejmě nesouhlasil. Alice ví, že je to pravda.
Má Paní právo říct: „Tohle dnes budeš mít na sobě, tohle budeme testovat a takhle bude Alice vypadat“?
Ano, a právě to je velká část toho, proč to funguje. Kdybych si pokaždé sama vybrala přesně to, v čem se cítím nejhezčí, nejbezpečnější a co mě zrovna láká, byla by to pořád hlavně moje módní nebo erotická hra. Mnohem zajímavější je otevřít balíček a zjistit, že Paní už má plán.
Ostatně právě proto v Aliciných recenzích vznikla sekce Co na to říká Paní. Nechci tam jen druhý názor na kvalitu výrobku. Mě zajímá, proč ho Paní vybrala pro mě a co na mně při testování viděla ona. Někdy totiž každá popisujeme skoro úplně jinou zkušenost.
Existuje něco, do čeho se Alici původně vůbec nechtělo, ale Paní zjistila, že je to přesně její slabé místo?
Zamčení do pásu cudnosti. A ne ani tak samotné zamčení. Spíš ty feminizační klícky, které záměrně minimalizují to, co je mužské. Zpočátku mi některé připadaly skoro směšné. Jenže Paní poměrně rychle zjistila, jak moc na mě funguje kombinace ženského vzhledu nahoře a malé, téměř schované připomínky kontroly dole.
Hezky je to vidět třeba u růžové Nub sissy klícky, kde mě nakonec dostal právě minimalistický tvar a to, jak dokáže penis opticky skoro nechat zmizet. Vedle toho máme i praktičtější plastovou Cobru, u které jsem zase mnohem víc řešila ergonomii a delší nošení. Takže ano, z něčeho, co mi zpočátku připadalo trochu absurdní, vznikla skoro samostatná část Alicina šuplíku.
A obráceně existuje něco, o čem byla Paní přesvědčená, že Alici dostane, a ono to s tebou vůbec nic neudělalo?
Tohle bych nechala Paní. Jsem docela zvědavá, co sem napíše. 😀
Co tě na předávání kontroly Paní přitahuje nejvíc? Samotná poslušnost, ponížení, pocit, že se nemusíš rozhodovat, nebo vědomí, že tě někdo tak dobře zná?
Asi hlavně to, že nemusím rozhodovat. Zní to hrozně jednoduše, ale pro mě je to zásadní. Marek rozhoduje pořád, přemýšlí, plánuje, vyhodnocuje a má potřebu všechno nějak řídit. Alice může někdy prostě dostat zadání a splnit ho. Je v tom zvláštní klid, i když to zadání samotné klidné být vůbec nemusí.
A samozřejmě je v tom i to, že mě Paní zná. Když někomu předáváte kontrolu a zároveň víte, že rozpozná rozdíl mezi vaším skutečným limitem a obyčejnou nervozitou, můžete si dovolit jít v hlavě mnohem dál.
Máte věci, které už Paní nemusí ani vysvětlovat? Jedno slovo, gesto nebo zprávu a Alice přesně ví, co se od ní očekává?
Ano, a právě tyhle věci jsou možná nejsilnější. Když spolu něco opakujete dost dlouho, vytvoříte si vlastní slovník. Někdy stačí jedno slovo ve zprávě a moje hlava se přepne rychleji než při půlhodinovém převlékání.
Je fascinující, jak snadno se člověk naučí reagovat. A zároveň trochu ponižující, když si uvědomí, jak dobře je naučený.
Kde podle tebe končí sexuální roleplay a začíná něco, co už je prostě součást Alice?
Tohle sama přesně nevím a možná právě proto je Alice pořád zajímavá. Kdybych dokázala přesně ukázat prstem, kde začíná a končí, byla by to jen role, kterou si umím obléct a potom zase pověsit do skříně. Jenže některé její věci už ve skříni nezůstávají.
Třeba způsob, jakým se dívám na svoje tělo, ženské oblečení nebo „otroctví“ alá subinka, už nezmizí tím, že sundám paruku. A čím déle Alice existuje, tím je hranice rozmazanější.
Dokážeš se do jejího způsobu přemýšlení dostat i bez kostýmku a všech pomůcek kolem?
Rozhodně. Stačí třeba psát recenzi. Sedím úplně normálně u počítače jako Marek a najednou píšu o tom, co se mnou při testování dělala Paní, jak jsem se v něčem cítila a co mi běželo hlavou. Po půlhodině mi dojde, že už dávno nepíšu Markovým hlasem.
Takže ano. Ta potvora nepotřebuje paruku, aby se ozvala.
Stalo se ti někdy, že nějaký Alicin zvyk nebo způsob uvažování nečekaně protekl zpátky do běžného Markova života?
Určitě větší péče o vzhled a taky úplně jiné vnímání ženského oblečení. Marek dřív viděl šaty. Alice vidí střih, výstřih, materiál a okamžitě přemýšlí, jestli by se pod ně vešla prsa a jak by v nich vypadala postava. 😀
To jsou přesně ty drobnosti, na kterých si člověk uvědomí, že už nejde jen o několik hodin roleplay.
Je pro tebe feminizace především sexuální, nebo už v ní dnes nacházíš i něco, co se sexem vlastně vůbec nesouvisí?
Začala určitě sexuálně, ale dnes už sexuální rozhodně není celá. Baví mě samotná proměna, focení, hledání vzhledu, oblečení a ten okamžik před zrcadlem, kdy jednotlivé části začnou fungovat dohromady. I recenze růžové paruky pro mě nakonec byla mnohem víc o identitě než o sexu.
A možná mě na tom baví ještě jedna věc. Alice dovoluje Markovi dělat a prožívat věci, ke kterým by se jinak vůbec nedostal.
A jak se změnil stud? Jsou věci, při kterých by se Marek před několika lety propadl do země a Alice je dnes bere skoro samozřejmě?
Obrovsky, ale nezmizel. A jsem vlastně ráda, že nezmizel. Kdyby mi všechno připadalo úplně normální, velká část kouzla by byla pryč. Pořád potřebuju ten malý okamžik, kdy si v duchu řeknu: „Panebože, já tohle vážně dělám.“
Jen se hranice toho, co takovou myšlenku vyvolá, posunula opravdu hodně daleko.
Klícky jsou v Aliciných recenzích skoro samostatná kapitola. Co tě na cudnosti přitahuje psychicky?
To, že velmi jednoduchá věc dokáže úplně převrátit logiku vzrušení. Normálně je vzrušení něco, s čím můžete nějak naložit. Klícka z něj udělá připomínku, která je pořád přítomná, ale rozhodnutí už není jen na vás.
U Alice navíc funguje jako součást feminizace. Čím menší a méně nápadný je rozkrok, tím víc vynikne všechno ostatní, prsa, pas, oblečení, vlasy. Proto mě tolik dostala už zmíněná růžová Nub klícka. Něco mi bere a zároveň pomáhá Alici vypadat tak, jak ji chci vidět. To je dost zákeřná kombinace.
U některých sissy klícek jde design vyloženě směrem k tomu, aby penis opticky skoro zmizel. Je právě tenhle feminizační efekt pro Alici důležitější než samotné zamčení?
Pro mě určitě ano. Proto mě baví opravdu minimalistické (flat) varianty. Není to soutěž o nejsilnější zámek. Je to hlavně obraz. Podívám se dolů a něco, co by mělo být vizuálně největší připomínkou Marka, je najednou schované, zmenšené a úplně upozaděné. Pak zvednu oči a vidím velká prsa, kostýmek a dlouhé vlasy.
A právě ten kontrast mi dělá v hlavě největší nepořádek.
Mění dlouhodobější nošení klícky způsob, jakým vnímáš vlastní vzrušení a tělo?
Ano. Především si člověk mnohem víc uvědomí, že vzrušení a možnost s ním něco udělat nejsou totéž. A pro submisivní hlavu je právě tahle drobná frustrace docela účinná.
U delšího nošení už ale přestává být zajímavá jen symbolika a začne hodně záležet na konstrukci. Právě proto jsem u plastové Cobry řešila mnohem víc ergonomii O-kroužku, ventilaci a čištění. Alice může být submisivní, ale pořád nechce mít po dvou hodinách odřený rozkrok jen proto, že výrobce neumí navrhnout klícku. 🙂
Alice má za sebou docela pestrou škálu análních hraček a postupného tréninku. Je něco, na co ses kdysi podívala a řekla sis „tohle rozhodně nikdy“ a dnes už se tomu směješ?
Kdybych sestavila seznam všech věcí, u kterých jsem někdy řekla „tohle určitě ne“, myslím, že by z něj redakce získala publikační plán na několik měsíců. 😀 Už hodně stará recenze silikonového análního šperku ukazuje, že anální hračky byly v Alicině světě docela brzo, ale od malého šperku se ten trénink od té doby posunul opravdu výrazně.
A to je asi moje hlavní poučení. Nikdy před Paní neříkat „nikdy“. Ona si to totiž pamatuje.
Má vůbec Alice ještě nějaké skutečné „tohle nikdy“?
Samozřejmě. Podřízení k mojí Paní není absence hranic a ani nechci, aby byla. Myslím, že právě proto můžeme s Paní některé věci posouvat. Obě víme, že skutečné „ne“ pořád znamená ne.
Pozná Paní někdy tvoje hranice lépe než ty sama?
Pozná hlavně rozdíl mezi skutečnou hranicí a chvílí, kdy mi jen začne protestovat hlava. A to jsou dvě úplně jiné věci. Já někdy začnu pochybovat jen proto, že něco vypadá intenzivně nebo je to pro Alici psychologicky nepříjemné. Paní mě zná dost na to, aby poznala, kdy je to právě tahle nervozita a kdy už skutečně říkám dost.
To ale neznamená, že hranice rozhoduje za mě. Právě naopak. Funguje to jen proto, že skutečná stopka existuje.
Jaké je být erotickou testerkou právě jako Alice? Je jednodušší psát otevřeně pod alter egem než pod Markem?
Mnohem. Alice může napsat větu, kterou by Marek třikrát přepsal, aby náhodou nezněla moc osobně. Já ji prostě napíšu a pak se maximálně trochu stydím, až si uvědomím, že to někdo bude opravdu číst.
A právě proto mě její recenze baví. Produkt tam není izolovaný předmět položený na stole. Je součástí nějakého večera, situace, vztahu s Paní nebo mojí proměny. Třeba dvě Vac-U-Lock přísavky a zrcadlo by se daly popsat jako kus TPE s přísavnou patkou. Jenže to by vůbec nevysvětlovalo, proč pro mě bylo při testování nejintenzivnější právě to, že jsem se celou dobu viděla.
Když víš, že fotografie z testování (nahé 18+ typicky) a velmi osobní zkušenosti následně uvidí deseti-tisíce čtenářů Lascivní, přidává to další vrstvu studu nebo vzrušení?
Samozřejmě. A právě proto ty fotky podle mě fungují. Není to anonymní produkt položený na bílém stole. Jsem v tom já a čtenář vidí, že jsem si tu věc opravdu oblékla nebo s ní něco zažila. Já zase vím, že mě takhle uvidí.
Takže ano, Alice je asi trochu exhibicionistka. Marek to samozřejmě odmítá komentovat. 🙂
Existuje produkt, který by Marek nikdy dobrovolně nevzal k recenzi, ale Alice po něm okamžitě sáhne?
Sissy kostýmky. Marek by si opravdu dobrovolně neobjednal krátký služtičkovský outfit a nezačal řešit, jestli mu bude sedět přes G prsa. Alice u Cottelli služtičkovských šatů začne řešit velikost, výstřih a jestli se pod ně vejde ještě průsvitné body. A přijde jí to úplně normální. Což je možná ta nejhorší část. 😀
A co obráceně existují hračky, které chce testovat Marek, ale Alice by je nejraději nechala někomu jinému?
Určitě. Ne všechno musí být feminizované a ne každá BDSM hračka ve mně automaticky probudí Alici. Marek má pořád vlastní submisivní zkušenosti a některé produkty dávají mnohem větší smysl právě jemu. Třeba poutací obojek Leatherix RestrainMe jsme psali hlavně Markovým pohledem, i když se do zkušenosti Alice samozřejmě dokáže velmi snadno připomenout.
Ty dvě identity se nepřepínají tlačítkem. Spíš se různě překrývají.
V redakci už navíc nejsi jediná sissynka (via rozhovory výše) . Je mezi sissy testerkami rivalita, porovnávání nebo třeba snaha zjistit, která zvládne víc?
Spíš zvědavost. Každá máme trochu jinou cestu a právě to je zajímavé. Co je pro jednu úplně normální, může být pro druhou obrovská hranice a naopak. To je podle mě mnohem zajímavější než dělat nějakou tabulku „nejlepší sissynka redakce“. Ale přiznávám, že když někdo řekne „Alice by tohle určitě nedala“, moje soutěživost se probudí docela rychle. A to je velmi špatná vlastnost subinky, protože Paní takové věty slyší taky. 😀
Co je nejtěžší napsat do recenze pravdivě? Že kousek nefunguje, nebo že fungoval možná až příliš dobře?
Rozhodně to druhé. Napsat, že je něco špatně vyrobené, tlačí, nedrží nebo nefunguje, je vlastně jednoduché. Mnohem horší je napsat odstavec, ve kterém přiznávám, že něco trefilo přesně moje slabé místo. Protože pak to nečtou jen čtenáři. Čte to i Paní. A ukládá si poznámky. 😀
Čte Paní Aliciny recenze před publikací?
Ano, a někdy je to horší než samotné testování. Když něco prožívám, můžu se všelijak tvářit, něco shodit vtipem nebo dělat, že mi to vlastně nic nedělá. Když to potom sednu a poctivě napíšu, už se za výraz neschovám.
Navíc má v novějších recenzích vlastní sekci Co na to říká Paní, takže může velmi snadno dodat svoji verzi. Což je samozřejmě krajně nespravedlivé, protože moje verze je vždycky objektivní redakční pravda. 🙂
Stalo se někdy, že sis nějakou situaci v recenzi vyložila úplně jinak než Paní?
Doplní Paní.
Dozvídá se Paní z tvých textů něco, co jí Alice nedokáže říct přímo?
Určitě. Psaní mi jde lépe než některá přiznání nahlas. Občas něco napíšu, přečtu si to po sobě a první myšlenka je: „Sakra, ona si tohle přečte.“ A pak to tam stejně nechám. Možná právě proto.
Přečte si někdy recenzi a řekne: „Alice, takhle to ale vůbec nebylo“?
Tohle musí zodpovědět Paní. Já samozřejmě tvrdím, že nic takového nikdy nenastalo. 😀
Co má Alice, co Markovi chybí?
Svobodu být směšná. A to myslím úplně vážně. Marek má potřebu držet nějakou důstojnost, zatímco Alice může mít obrovská prsa, dlouhé růžové vlasy, krátký služtičkovský kostýmek a pořád se podívat do zrcadla a říct si „Jo, přesně takhle to dneska chci.“ To je hrozně osvobozující. Vlastně je docela paradoxní, že submisivní postava mi v některých věcech dala větší svobodu než Marek sám sobě.
A co má pořád Marek, co se Alice nikdy nenaučí?
Brzdu. A je dobře, že tam je.
Je Alice odvážnější než Marek, nebo si jen může dovolit věci, za které potom nemusí nést jeho stud?
Asi obojí. Alter ego je výborná výmluva. „To nebyl Marek, to Alice.“ Jenže čím déle to dělám, tím méně té výmluvě sama věřím. Alice přece nevznikla někde mimo mě. Všechno, co chce ona, musí být nějakým způsobem i ve mně.
A to je možná nejzajímavější a současně trochu nepříjemné zjištění celé téhle cesty. Alice mi umožnila některé věci nejdřív bezpečně odložit do škatulky „tohle chce ona“. Postupně ale musím přiznávat, že ta škatulka pořád stojí v mojí vlastní hlavě.
Který z vás dvou je sexuálně otevřenější?
Alice. Bez debaty. Marek by teď chtěl dodat dlouhé vysvětlení, proč je ta otázka komplikovanější. Alice mu ho nedovolí.
Překvapila tě někdy Alice samotnou? Udělala, chtěla nebo si užila něco, u čeho sis potom jako Marek říkal: „Kde se tohle ve mně sakra vzalo?“
Mockrát, ale ani ne jednotlivými praktikami. Mnohem víc mě překvapilo, jak přirozeně některé věci přijala. Čekala jsem, že feminizace bude pořád trochu hraná a že budu neustále vědět: teď hraju Alici. Jenže se občas stane, že na to úplně zapomenu. Pak se třeba podívám do zrcadla a teprve mi dojde, jak vlastně vypadám. A místo nějakého šoku přijde jen: „Jo, to jsem já.“ Přesně tenhle pocit jsem měla při testování paruky. Možná právě proto je to pro mě jedna z důležitějších Aliciných recenzí, i když technicky jde „jen“ o paruku.
Máš někdy po návratu z Alice pocit, že ti něco z ní chybí?
Ano. Hlavně jednoduchost. Alice má v některých situacích mnohem jasnější svět. Paní řekne, co chce, Alice ví, co má dělat. Marek se vrátí a zase musí řešit všechny ty normální dospělé věci, rozhodování, plánování a odpovědnost. Alice to má někdy podezřele snadné.
Dokázal bys ji dnes úplně odložit?
Asi ano. Ale nechtěl bych. A to je podle mě mnohem důležitější odpověď.
Je Alice dnes už „hotová“, nebo ji Paní pořád někam posouvá?
Rozhodně není hotová a myslím, že kdyby někdy byla, přestala by mě bavit. Každá nová zkušenost trochu změní hranice toho, co považuju za Alici. Někdy vizuálně, jindy mnohem víc v hlavě. Stačí se podívat na cestu od starších jednoduchých hraček, jako byl anální šperk, přes sissy klícky a služtičkovské kostýmy až k dnešním promyšleným domácím úkolům s Vac-U-Lock patkou. Ta role se postupně skládá a Paní má bohužel velmi dobrou fantazii, jak do ní přidávat další dílky.
Co bys na ní chtěla ještě změnit vizuálně?
Chtěla bych dál pracovat hlavně na tom, aby jednotlivé části nepůsobily jako kostým poskládaný z pěti různých krabic. Aby Alice byla jeden celek. Paruka, prsa, kalhotky s kundičkou (ty hodně dělají psychologický efekt, když kryjí klícku), oblečení, make-up a doplňky by spolu měly fungovat tak, že přestanu jednotlivé věci vnímat.
Čím méně si v zrcadle řeknu „tady mám paruku, tady prsa a tady kostýmek“ a čím víc prostě uvidím Alici, tím lepší je výsledek.
Je nějaká feminizační zkušenost, kterou ještě nemáš a láká tě?
Určitě jich bude spousta, ale několik si raději nechám pro sebe. Paní tenhle rozhovor bude číst a nepotřebuje další inspiraci zdarma. 😀
Existuje hranice, za kterou by Alice přestala být Alicí a začala bys mít pocit, že jdeš proti Markovi?
Ano a pro mě je docela důležité, že Alice funguje právě proto, že není nepřítelem Marka. Je jeho součást. Kdyby feminizace začala znamenat, že musím Marka nenávidět, vymazat nebo se za něj stydět, přestalo by mi to celé dávat smysl. Nechci Marka zničit. Chci mu občas ukrást tělo. To je docela podstatný rozdíl. 🙂
Kam myslíš, že se Alice posune během dalších pěti let?
Když se podívám, kam se dostala za poslední roky, raději nic konkrétního neslibuju. Myslím ale, že bude přirozenější. Méně „dneska se převléknu za Alici“ a víc prostého „dneska je Alice“. A určitě bude potřebovat ještě větší skříň.
Kdyby ti Paní zítra řekla, že Alice končí. Takže žádná další feminizace, kostýmky, prsa, klícky ani testování… Ulevilo by se Markovi, nebo by mu Alice začala chybět?
Chyběla by. A hodně. Vlastně mě trochu překvapuje, jak rychle jsem na tuhle otázku odpověděla, protože před několika lety bych asi řekla, že Alice je hra, takže když skončí, prostě skončí. Dnes už to tak vůbec necítím.
Vzala mi kus studu a dovolila mi poznat části sebe, ke kterým bych se jako Marek možná nikdy nedostal. Dala mi spoustu zážitků, některé krásné, některé absurdní a některé tak ponižující, že je samozřejmě následně musíme ještě zdokumentovat v recenzi a publikovat na internetu. 😀 A to i v podobě hodně explicitních fotek, viz ty co přikládám na úkol Paní do většiny svých nových recenzí…
Když se podívám třeba na fotky a zkušenosti z pokojské, kalhotky s kundičkou nebo na růžovou paruku, nejsou to pro mě už jen produktové testy. Je tam zachycený kus toho, jak Alice postupně vznikala. Takže ne, Markovi by se neulevilo. Markovi by Alice chyběla.
A úplně poslední = když po tomhle rozhovoru odložíš telefon nebo zavřeš notebook, kdo od něj vlastně vstane? Marek, nebo Alice?
První instinkt je podívat se, co mám zrovna na sobě, a podle toho odpovědět. Jenže to už vlastně není správná odpověď.
Od počítače nejspíš vstane Marek.
Ale Alice půjde s ním.
