Za ty roky jsem vyzkoušel spoustu BDSM obojků. Některé jsou hlavně designovým doplňkem, jiné slouží jako poutací bod pro vodítko (musím uznat bez mučení – miluju, když jsem za něj tahaný) či provazy a další prostě dobře vypadají na fotografiích. Leatherix RestrainMe mě ale zaujal z úplně jiného důvodu.
Testoval: Marek N. pod dohledem Paní
Na první pohled jde o robustní kožený obojek propojený s pouty na zápěstí. Konstrukce je jednoduchá, ale právě v ní se skrývá celé kouzlo. Jakmile si ho nasadíte, velmi rychle pochopíte, že nejde ani tak o omezení síly, jako spíš o změnu způsobu, jakým začne přemýšlet vaše vlastní tělo. Tohle není pomůcka, která by vás přemáhala.
Ona vás spíš naučí přestat dělat pohyby, které stejně nikam nevedou.
První nasazení překvapí víc, než jsem čekal
Když jsem obojek poprvé vzal do ruky, překvapila mě jeho poctivost. Kůže působí pevně, kovové části mají příjemnou hmotnost a celé zpracování rozhodně nepůsobí jako levný kostýmový doplněk.
A ta váha rozhodně je citelná = nezapomenete na něj!
Nasazení je jednoduché. Obojek se zapne kolem krku a zápěstí se připnou do poutek po stranách. Teprve v tu chvíli ale člověk pochopí, co tenhle systém vlastně dělá. Ruce zůstávají vysoko u krku. Hrudník je otevřený. Ramena přirozeně klesnou.
A jakmile se pokusíte udělat úplně obyčejný obranný pohyb – třeba si instinktivně přitáhnout ruce k sobě nebo rychle ucuknout. Okamžitě ucítíte, že se tah přenese i do obojku. Není to bolestivé ani násilné. Jen vám tělo během několika vteřin vysvětlí, že některé reflexy tady jednoduše nedávají smysl.
Právě to na mě zapůsobilo nejvíc.
Těžký kov dělá víc, než jen dobře vypadá
Výrobce nešetřil ani na kovových částech. Velké přední oko nepůsobí jako dekorace, ale jako plnohodnotný kotevní bod pro karabinu nebo řetěz. Stejně tak přezky a spojovací prvky mají příjemnou hmotnost. Možná je to jen psychologie, ale právě ta váha podle mě dělá překvapivě velkou část celkového dojmu.
Jakmile člověk cítí těžší kov na krku, začne celou situaci vnímat jinak. Najednou to není jen „další obojek“. Působí mnohem opravdověji. Černá kůže, kov a výrazné přední oko vytvářejí obraz, který si mnoho lidí spojuje s klasickou představou otrockého obojku.
Je to možná trochu klišé. Ale na mě coby sub čubku fakt funguje…
Nejde o sílu, ale o důvěru
Na podobných pomůckách mě dlouhodobě baví jedna věc. Když jsou dobře navržené, vůbec nemusí člověka držet násilím. Stačí, že tělo velmi rychle pochopí jejich princip.
Po několika minutách jsem si všiml, že už se ani nesnažím hledat pohodlnější polohu rukou. Ne proto, že bych nemohl. Ale protože mozek přestal zkoušet pohyby, které stejně nic neřeší. Je zvláštní, jak rychle se z fyzického omezení stane hlavně psychologická záležitost.
Právě proto bych Leatherix RestrainMe doporučil lidem, které zajímá práce s atmosférou, důvěrou a komunikací, ne jen sbírání dalších pout do kolekce.
Co říká Paní
„Na tomhle obojku mě nebaví, že omezuje ruce. Baví mě, že omezuje zbytečné přemýšlení. Marek má někdy tendenci všechno analyzovat. Přemýšlet několik kroků dopředu a připravovat se na všechno, co by mohlo přijít. Jenže když má ruce připoutané ke krku, velmi rychle zjistí, že některé reflexy mu stejně nepomůžou. Nemusím ho držet silou. Stačí, že pochopí princip. A od té chvíle začne mnohem víc poslouchat vlastní dech než svoje obavy.“
Příběhová vsuvka: Těžší než řetěz
Do té staré pražské podzemní herny jsme se vraceli rádi. Nebyla nejmodernější ani největší. Stěny nesly stopy let používání, kovové konstrukce už dávno ztratily lesk novoty a dřevěná lavice uprostřed místnosti měla tolik drobných škrábanců, že by nejspíš dokázala vyprávět vlastní příběhy. Právě to se nám na ní líbilo. Nepůsobila jako kulisa. Působila skutečně.
Ten večer jsme ji měli jen sami pro sebe. Paní položila na stůl několik nových pomůcek, které čekaly na recenzi. Už dávno se smála tomu, že naše sbírka doma vzniká hlavně díky testování. Odhadovala, že devadesát procent všeho, co vlastníme, prošlo nejdřív fotoaparátem, poznámkami a mými prvními dojmy.
„Dneska nebudeš hodnotit materiál ani švy,“ řekla s úsměvem.
„Dneska budeš hodnotit vlastní hlavu.“
Nejdřív jsem tomu nerozuměl. Pak vzala do ruky obojek.
Na fotkách vypadal masivně, ale až ve chvíli, kdy jsem ho držel v rukou, jsem pochopil jeho skutečnou váhu. Silná černá kůže, poctivé kovové části a velké přední oko, které nepůsobilo jako ozdoba, ale jako součást něčeho, co má vydržet. Když mi ho zapínala kolem krku, kov tiše cinkl o přezku.
Ten zvuk se v prázdné místnosti rozlehl víc, než by člověk čekal. Pak přišla pouta. Nebyla nepříjemná. Jen pevná. Zápěstí zůstala vysoko u krku a já si je instinktivně chtěl trochu srovnat do pohodlnější polohy.
Stačilo to. Jakmile jsem pohnul rukama, ucítil jsem tah v obojku. Nebyl prudký. Nebolel. Jen mi okamžitě připomněl, že ruce a krk už nejsou dvě samostatné věci.
Paní nic neříkala. Jen mě pozorovala. Po několika vteřinách jsem to zkusil znovu. Tentokrát už vědomě. Maličký pohyb zápěstím. Znovu stejná odpověď. Každý pokus změnit polohu rukou se přenesl až ke krku. Najednou jsem přestal hledat lepší pozici. Ne proto, že bych musel. Protože mozek pochopil, že ji stejně nenajde.
„Tak co?“ ozvala se po chvíli. Usmál jsem se.
„Tohle jsem nečekal.“
„Co přesně?“ Chvíli jsem hledal správná slova.
„Že mě nebude omezovat síla. Ale vlastní reflexy.“ Přikývla.
„Přesně proto jsem ho chtěla vyzkoušet.“
Obešla mě pomalu kolem dokola. Nepotřebovala nic dělat. Stačilo vědomí, že nemůžu udělat ten úplně obyčejný pohyb, kterým si člověk při nejistotě chrání hrudník nebo si mimoděk sáhne na obličej. Najednou jsem stál otevřeněji, než bych si sám vybral. A právě v tom byla jeho zvláštní síla. Ne že by mě nutil. Jen mi vzal možnost schovat se za drobné automatické pohyby.
„Víš, proč mám ráda podobné pomůcky?“ zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou.
„Protože člověk přestane bojovat s vybavením a začne přemýšlet o sobě.“
V místnosti bylo ticho. Někde nad námi projelo metro. Tlumené dunění se na okamžik přeneslo do stropu a zase zmizelo. Podíval jsem se na své ruce. Na černou kůži. Na těžké kovové části. Na velké oko, které se při každém nádechu lehce pohnulo.
„Připadám si zvláštně.“
„Jak?“ Tentokrát jsem odpověděl bez dlouhého přemýšlení.
„Klidnější.“ Paní se usmála.
„To bývá ten nejzajímavější okamžik.“
„Jaký?“
„Když člověk zjistí, že největší váhu nemá kov.“ Podívala se mi do očí.
„Ale rozhodnutí přestat se zbytečně bránit.“
Odcházel jsem z mučící herny s otlačenou kůží od těžkého obojku, ale právě to jsem si pamatoval nejméně. Mnohem silnější byl pocit, že někdy není největším omezením řetěz ani kůže. Někdy je to okamžik, kdy si dovolíte někomu důvěřovat natolik, že přestanete bojovat sami se sebou.
Pár čísel
- Materiál: kůže a kovové spojovací prvky
- Konstrukce: obojek propojený s pouty na zápěstí
- Velké kovové oko pro připnutí karabiny nebo řetězu
- Nastavitelné zapínání
- Černé provedení
Praktická bezpečnost
Protože tento typ pomůcky propojuje zápěstí s obojkem kolem krku, je potřeba používat ji s rozvahou. Vyhněte se prudkým tahům za obojek nebo násilným pohybům hlavy a krční páteře. Před hrou si domluvte způsob komunikace a signály pro přerušení, průběžně kontrolujte pohodlí i prokrvení rukou a nikdy nenechávejte připoutaného partnera bez dozoru.
Mám ještě jako Marek (či sissy Alice) co dodat?
Obojek ve mně nezanechal nejsilnější dojem tím, jak vypadá, ale tím, jak rychle změnil moje přemýšlení. Během několika minut jsem přestal řešit, jak bych reagoval v další vteřině, protože tělo samo pochopilo, že některé automatické reflexy tady jednoduše nedávají smysl.
Právě v tom podle mě spočívá jeho největší síla. Není to obojek, který by působil hrubostí. Působí tím, že vás nenápadně přiměje zpomalit, víc důvěřovat partnerovi a uvědomit si vlastní tělo. A to je zkušenost, kterou vám žádná produktová fotografie nepředá.
