Michal Rejzek je jedním z fotografů, jehož objekty jsou vedle mužů hlavně ženy. Na tom by asi nebylo nic pozoruhodného, ženské akty jsou vděčným tématem. Čím je tedy tento osmačtyřicetiletý muž originální? Pořizuje snímky s modelkami, které si mimo jiné libují také v používání erotických pomůcek.

Modelky se nechávají svazovat, bičovat a pouštět do sebe elektřinu. Předvádějí lesbické hrátky s připínacím penisem, provozují piss, rozumějí si s vibrujícími instrumenty… Není divu, že se Michal Rejzek stal středem zájmu našeho magazínu.

Když pořizujete snímky, kde figurují i erotické pomůcky, kde je nakupujete?

Dříve v sex shopech, v posledních letech ale z naprosté většiny na tuzemských nebo zahraničních internetových obchodech. Mám roky osvědčené pomůcky čítající desítky exemplářů. V poslední době jsem pořizoval kožené důtky a anální vibrátor.

Jak se dařilo modelkám vžít se do role jednotlivých BDSM scén?

To by spíš posoudili ti, kteří se dívají na mé fotky. Ale protože nefotím profesionální modelky, ale z 99,9% normální ženy a muže, pro které je to mnohdy jejich první fotografická zkušenost, nemohu a ani nechci někoho stylizovat do nějaké role, která pro něho není přirozená nebo ho alespoň neláká. S vanilkama tedy nemohu fotit fotky s BDSM tématikou. Samotné focení musí být pro lidi, které fotím, příjemným zážitkem, protože jinak se na fotkách pozná, že z dotyčného žádná touha po tvrdších praktikách nevyzařuje.

Máte vy sám nějaký fetiš? Na čem ujíždíte?

Před pár lety jsem u sebe identifikoval, že ujíždím na nohách. Krásných, štíhlých nohách, které vedou od přízemní země k těm nejvíce povznášejícím a nejpříjemnějším místům na lidském těle. Nohy v punčoškách, nadkolenkách, v podvazcích, klečící nohy, roztažené nohy, překřížené nohy, nohy, které zvou…To mne opravdu bere. Asi k tomu mohu přidat i zadek, ten na mě vlastně působí stejně sexy jako nohy. Jsem tedy vyložený dolňák, horní partie, pokud nemyslím hlavu a ruce, mne zase tak extra nezajímají.

Pak mám rád provazy, řetězy, miluji holky, co to mají rády také s holkama, a ze sexuálních hrátek mě už asi od puberty neskutečně vzrušuje, když vidím nebo cítím ruce zabořené do těla někoho druhého. Přijde mi to tisíckrát rajcovnější, než prostý pohlavní styk. V tom, že člověk nechá jiného člověka, aby mu pronikl až do nitra těla rukama, je absolutní důvěra, která si myslím, že je pro jakýkoliv sex strašně důležitá. Ruce navíc, považuji za nenahraditelný a nejlepší způsob, jak lidé mohou jiným lidem dělat fyzicky dobře. Ruce jsou mnohem vnímavější a šikovnější než penis.

No a co skutečně neskutečně baví, je sex ve více lidech. Trojky, čtyřky, swingers party, zvrhlé mejdany… Když vidím a cítím, jak si dokáží lidi udělat vzájemně hezky, jak si důvěřují, jak se dokáží odvázat, užít si to, ale druhý den být stále stejní přátelé jako noc předtím, naplňuje mne to opravdovou radostí. Sex s mojí ženou fakt miluji a pořád zůstává tou nejvíc sexy ženskou, kterou jsem kdy poznal. V obecné rovině mi ale svým způsobem lpění na tom, že pokud mám svého partnera, tak bych měl mít sex jen s ním, vlastně přijde tak trochu sobecké. Cítím v tom majetnictví, žárlivost a nedůvěru. Vždyť co je krásnější než mít rád lidi… své přátele… kamarády a kamarádky. A pokud je miluji, může k tomu patřit i fyzická podoba lásky, touha druhým dělat dobře, kdy mohou rozkvétat.

Nevím, proč bychom z mezilidských vztahů měli vyčleňovat tu část, která neubližuje, ale těší. Stejně tak jako nepochopím, že když jdete v Evropě na masáž celého těla, tak vás namasírují všude, ale tu část těla, kde je to nejpříjemnější, vynechají. Jako by k vám nepatřila. Jako bychom se za ni měli stydět. Jako by na ní bylo něco špatného. Ale tento náš postoj předáváme také našim dětem. Nevím jak vám, mně to ale správné nepřijde.

Děti si opravdu začnou myslet, že je na jejich těle něco špatného. Umíte si představit to zmatení, které musí prožívat, když je někdo z jejich přirozenosti přeformuje do tvora, který místo aby byl na celé své tělo pyšný, se musí v nitru poprat s informací a postojem, že část jeho těla je “taková jiná”… že je to tabu. A asi souhlasíte s tím, že tím dříve a více u nich propuká touha to zakázané ovoce zkoumat, aby si dokázali odpovědět na otázku “proč”?

Také si říkám, pokud by to bylo tak přirozené a snadné mít sex pouze se svým partnerem, proč by si lidé dělali vzájemně neustále něco za zády toho druhého? Proč existuje tolik nevěr? Proč mají lidé tajné milence a milenky? Můj názor je, že to přirozené není a že nám chybí dostatek lásky a úcty k druhým. Jsme falešní, lžeme, podvádíme se a ubližujeme druhým jen proto, že o těch věcech nedokážeme otevřeně mluvit a hledat řešení například i v tom, že si to lidé užijí ve více lidech.

Máte nějaký tip pro čtenáře jak si zpestřit a zpříjemnit sex?

Záleží na tom, co je komu vlastní, co komu dělá dobře. Ale i v mých 48 letech pořád objevuji, že jsou další a další způsoby, jak si zpestřovat sexuální život. Erotické pomůcky jsou jedním ze skvělých způsobů, stejně tak mi vyhovuje ten sex ve více lidech. Experimentování, hledání a posouvání hranic je dalším ze skvělých způsobů zpříjemňování a zpestřování sexu.

Doporučil byste zajímavé místo, praktiku…?

Objevujte, hledejte, nebojte se toho! Máte k tomu plné právo, vaše sexualita je jen a jen vaše sexualita a je jen na vás, co si dovolíte. Nikdo jiný nemá právo rozhodovat o tom, co se vám může nebo nesmí líbit. Ani vaše manželka nebo váš přítel. Přijměte zodpovědnost za sebe včetně své sexuality. Třeba poznáte kouzlo tantra masáží, nebo to, jak vás vzrušuje překonávat bolest. Zjistíte, jak úžasný může být pocit milovat se někde, kde mohu být přistižen.

Zkuste to v autě, na střeše, ve sklepě, na záchodcích, v parku, v restauraci pod stolem, v mučírně. Hrajte si. Okouzlí vás, jak neskutečně oblažující pocit je hrát si bezstarostně a s fantazií tak, jako jste si hráli dřív, když jste byli malými dětmi. Bereme sami sebe i život někdy zbytečně vážně. I já to tak mám. Ale není to dobře. Život je jedna velká hra a je dobré si tu hru umět naplno užít.

Jak se na práci (koníčka) dívá partnerka?

Moje bývalé partnerky i současná manželka, se kterou jsme spolu 12 let, mě berou takového, jaký jsem. Takového mne poznaly a já jsem byl od prvních chvil otevřený, věděly, co fotím. Nechtěl bych něco skrývat, abych to v sobě buď musel nadosmrti potlačovat, svoji partnerku podvádět nebo ji jednou ublížit přiznáním, které kdyby tušila hned na začátku vztahu, nechtěla by se mnou být.

Samozřejmě jsme lidé, takže i tak někdy někomu prostě něco nesedne. Ale protože jsme lidé, dokážeme o těch věcech mluvit, vysvětlit si to, odpustit si, pokud toho druhého skutečně milujeme. I ve mně občas někdy zarezonuje pocit žárlivosti, ačkoliv žárlivost považuji za jednu z nejhorších lidských vlastností, která je příčinou velké většiny všech problémů, s nimiž se jako lidé potýkáme. Ale pokaždé si to poměrně rychle uvědomím, stydím se za to a snažím se změnit úhel pohledu na danou situaci.

Snažím se vžít do kůže toho druhého a pokusit se to vidět jeho očima. A pak zjistím, že tam nevidím žádný záměr mě zranit. Zranil jsem se sám svým nadměrným egem a momentálním nedostatkem lásky a úcty sám k sobě i k tomu druhému. Protože pokud svého partnera opravdu a skutečně miluji, je přece správné mu přát, aby si mohl užít to, co mu dělá dobře, po čem touží, nebo co mu já sám poskytnout nedokážu. Miluji ho takového, jaký je, a nenáleží mi sebemenší právo toho druhého měnit nebo soudit.

Nikdo nechodíme v botách těch druhých. A pokud v tom opravdu není žádný úmysl toho druhého zranit, tak o co jde? O to, že ten druhý je svůj? Že to nemá úplně přesně tak, jak to mám já? Stejně tak to ale nemám já naprosto identicky jako on. A také by se mi nelíbilo, kdyby mi to ten druhý vyčítal nebo měl úpěnlivou snahu mne předělat. Skutečné problémy vznikají, když se lidé začnou přetvařovat a když se jeden druhého pokouší přetvářet k obrazu svému. To ale není láska. To je pouhopouhá falešná sebeláska pramenící z vlastní zakomplexovanosti.

Prolíná se práce do klasického vztahu (sexu), co na to říká široká rodina, přátelé?

Respektují to. Oni sami by to asi nedělali. Ale vědí, že já nikomu nehodlám ubližovat, že jen dělám to, co potřebuji, co mě baví. A opravdu mě těší, že jsem se v rodině ani od nikoho z mých přátel ani jednou nesetkal s jakýmikoliv negativními reakcemi. Naopak. Zbožňuji svoji ženu, která mi fandí, pomáhá, podporuje mě, toleruje, důvěřuje mi a i když je dnes již matkou našeho synka, stále zůstává mojí nejlepší a nejkrásnější modelkou.

Miluji své přátele kromě jiných věcí i za to, že i oni vkládají do mě takovou důvěru, že se ode mě nechávají fotit. Miluji svoji maminku, která je mým velkým fanouškem. A tátu a bráchu, kteří o tom moc nemluví, ale cítím, že mě neodsuzují a podporují mě. Mám moc rád rodiče a sestru své manželky, kteří přijali pozvání na moji vernisáž erotických fotek, ačkoliv pro ně bylo určitě těžší vyrovnat se s faktem, že jejich milovaná dcera a sestra chodí a posléze si vzala za manžela někoho, kdo je většinovou společností odsuzován nebo koho jiní považují za úchyla.

A ano, pokud výklad tohoto výrazu já vnímám tak, že to znamená nejít s davem, být svůj, tak to jakási odchylka od společností definovaných standardů je. Pak by se ale takoví lidé měli nazývat odchyláci a ne úchyláci. Protože mé sexuální preference jsou jen a pouze mojí věcí, do které nikomu nic není. Stejně jako někdo je vegan, ačkoliv naprostá většina lidí maso jí. Stejně jako někdo, kdo rád skáče s padákem do hluboké rokle. Většina lidí to také nedělá. Jsou to úplně stejné odchylky, nebo úchylky, chcete-li. Ale na tom není nic zavrženíhodného, pokud při tom neubližuji jiným. Ale pokud někomu ubližuji, nemá to s tím nic společného. To je charakterová vada nebo psychická nemoc a společnost má nástroje jak takové chování eliminovat. Buď kriminálem, v tom prvním případě, nebo léčbou v tom druhém.

Byly doby, kdy se trestali nebo “léčili” lidé, které přitahuje stejné pohlaví. V tomto duchu se doba naštěstí změnila. A já bych si přál, aby se stejně tak změnila v nahlížení na ty, které uspokojuje výprask nebo fisting. Je to každého věc. Stejně tak jako jestli jím jen ovoce a zeleninu nebo mé chuťové buňky uspokojí a pocit hladu zažene krvavý biftek.

Co si myslíte o výroku MUDr. Plzáka, že sex je 80% úspěchu manželství?

Nemyslím si to. Můj názor je, že každý je individualita a jsou lidé, kteří sex prostě k životu nepotřebují. Přesto mohou mít krásné a láskyplné manželství. Ale pan Plzák byl zkušený expert a jako kdokoliv jiný měl právo na svůj názor. Je dobré názory jiných respektovat, i když náš pohled na věci je trochu jiný. Co si ale myslím je, že manželství nemůže dlouhodobě fungovat, pokud se v něm někdo cítí frustrovaný, a to například i tím, že se mu nedostává tolik nebo takového sexu, který on potřebuje.

Každý máme sice svá měřítka a limity a nenajdou se na světě dva naprosto stejní lidé. Ale kdybychom se naučili si vzájemně naslouchat, hledat způsoby, jak tomu druhému vyhovět, dopřát to, co potřebuje on a ne jen, co chci já, věřím, že by bylo na světě lépe a krásněji. To je ale jen můj názor. Tím v žádném případě neříkám, že já to bezvýhradně a za všech okolností umím. Neumím.

Proč? Protože i já jsem formován výchovou a společností. Ke svému názoru jsem se ale postupně propracoval a snažím se podle toho chovat jak nejlépe dovedu. Osvědčilo se mi to, protože jsem zjistil, že to prospívá všem. Druhým i mně samotnému. Takže i když je těžké se někdy poprat se svým egem, za ten boj to z mého pohledu opravdu stojí.

Nejbližší výstavy?

Mám v hlavě několik věcí, které chci zrealizovat, žádnou konkrétní výstavu ale momentálně neplánuji. Ani to není tak podstatné, že bych to ke svému životu nutně potřeboval. I když i já jsem někdy ješitný a chtěl bych své ego pošimrat. Ale já nejsem umělec, fotím jen to, co mě baví a čím chci těm, kteří mají ochotu naslouchat, něco sdělit. Po svém. Pár let už ale pomalu pracuji na jednom projektu a trochu jiném způsobu jak se pokusit změnit to pokrytecké vnímání erotiky společností. Ještě to bude nějaký čas trvat, ale jsem na cestě a do cíle dojdu.

Společenské normy se dají měnit a lidstvo za svoji historii udělalo ohromný pokrok. A já věřím, že alespoň malou měrou dokážu přispět k tomu, aby se pomalu začal měnit i pohled na nahotu, sex, erotiku.Dráždí mě, že děti nesmí vidět nahotu a sex, ačkoliv je to ta nejpřirozenější věc, která ve Vesmíru existuje. Dráždí mě, že se na druhou stranu musí setkávat s billboardy a fotografiemi člověka, který má být v naši zemi tou nejvyšší autoritou a vzorem, ve skutečnosti je to ale prolhaný sebestředný podvodník a manipulátor.

Jak mám svému synovi vysvětlit, že takového člověka s tak hroznými morálními vlastnostmi jsme si dobrovolně zvolili za prezidenta, když ho učím, že lhát a krást se nemá?Nemám absolutně žádný problém mu vysvětlit, jak přišel na svět, co je sex a jak krásný může být a jaká rizika obnáší.S násilím, válkami, korupcí, podvodníky a lháři ale problém mám. Možná se to nepodaří dotáhnout do konce za mého života, ale jsem si jistý, že jednou se tak stane a dojde k narovnání skutečných hodnot. Protože opravdu nedává absolutně žádnou logiku, abychom se styděli za svá těla, za své potřeby a touhy, abychom jiné kvůli tomu nazývali hanlivými nebo posměšnými přízvisky, ačkoliv my všichni jsme na tomto světě z 99,9 % jen proto, že si naši rodiče, za pro nás většinou neznámých okolností, s prominutím zašukali. (Nedávno jsem četl knihu Sex a erotika v dobách Karla IV. od Luboše Y. Koláčka a ze spousty tehdejších postojů bychom si mohli vzít příklad.)

Měli bychom k sexu, k celému tělu, pohlavní orgány nevyjímaje, mít posvátnou úctu, měli bychom se umět radovat z toho, že máme důvěru jiných lidí, kteří nás vpustí do svého těla bez obav, že bychom jim snad mohli ublížit, naopak s očekáváním lásky a toho, že jim chceme udělat dobře. Já opravdu neznám nic krásnějšího, než je sex, díky kterému mám to štěstí, že existuji já. Ale také mí rodiče, přátelé, bratr, prarodiče, můj syn a všichni ostatní, které vnímám jako krásné bytosti, kteří můj život dělají smysluplnější, pestřejší a radostnější.

Michal Rejzek svá díla neprodává. Ale ani si nemyslí, že by měla nějakou cenu, že by mělo jakýkoliv význam pokoušet se zpeněžit něco, co nabíjí a dělá radost jemu osobně. Ale kdo ví, říká se: nikdy neříkej nikdy… Třeba zrovna vám se jeho tvorba zalíbí a budete chtít nějaké dílo vlastnit. V tom případě stačí nahlédnout do galerií na níže uvedených odkazech a pokusit se Michala Rejzka, který fotí pod pseudonymem Henryk Mrejzek, oslovit. Odkazy mohou sloužit zároveň jako výzva pro modelky, které se chtějí zviditelnit v netradičních pózách…

E-roticart.com / Facebook.com/eroticartphotography