Erotická literatura má zvláštní osud. Stačí, aby se na obálce objevilo tělo, pouta nebo slovo „erotika“, a velká část čtenářů si okamžitě vytvoří představu, co je čeká. Několik vášnivých scén, zakázaná přitažlivost, možná trochu dominance, trochu provokace a nakonec romantické rozuzlení. Jenže občas narazíte na knihu, která všechny tyto očekávání vezme, obrátí je naruby a ukáže, že sexualita může být jen jednou z vrstev mnohem hlubšího příběhu.
Ne každá kniha s erotikou je erotický román
Právě tak na mě působily Nebezpečné hry americké spisovatelky Melanie Abrams.
Když jsem se o knize začala zajímat, čekala jsem další román, který bude používat BDSM jako hlavní lákadlo. Jenže čím víc jsem četla, tím víc jsem měla pocit, že autorka vlastně píše o něčem úplně jiném. BDSM tady není cílem.
Je jazykem, kterým vypráví o důvěře, o potřebě mít věci pod kontrolou, o starých traumatech i o tom, jak složité je přijmout vlastní touhy bez studu. A právě proto bych byla opatrná s označením erotický román. Ano, erotika je důležitou součástí příběhu. Ale není jeho smyslem.
„Dobrá erotická literatura není zajímavá tím, kolik obsahuje sexu. Je zajímavá tím, co prostřednictvím sexuality dokáže říct o lidech.“
Kdo je Melanie Abrams?
Melanie Abrams není autorkou, která by svou kariéru postavila na erotické literatuře. Vystudovala tvůrčí psaní, dlouhodobě působí jako editorka a vyučuje kreativní psaní na University of California v Berkeley. Právě proto působí její prvotina jinak než většina knih, které bývají řazeny do erotického žánru.
Její román Playing, vydaný v češtině jako Nebezpečné hry, byl už při svém uvedení oceňován především jako psychologická próza. Kritici často upozorňovali, že BDSM zde nefunguje jako samoúčelná atrakce. Stává se prostředkem, kterým autorka otevírá témata rodinných vztahů, dětských traumat, hledání vlastní identity i složitosti intimních vztahů.
To je mimochodem něco, co mě velmi mile překvapilo. Zahraniční recenze se totiž mnohem častěji než erotickým scénám věnují právě psychologii postav a literární kvalitě vyprávění. A myslím, že je to správně.
O čem Nebezpečné hry skutečně jsou (bez spoilerů)
Oficiální anotace může působit, jako by šlo hlavně o příběh mladé ženy objevující svět dominance a podřízenosti aka submisivity. Jenže hlavní hrdinka Josie není žena, která hledá nové sexuální zážitky. Je studentkou antropologie. Pozoruje svět kolem sebe, analyzuje vztahy a snaží se pochopit lidi stejně jako kultury, které studuje.
Když začne pracovat jako chůva malého Taylora, vstupuje do života jeho matky Mary a později poznává Deveshe, charismatického chirurga, který ji postupně uvádí do světa BDSM. Jenže právě tady Melanie Abrams překvapí.
Místo aby BDSM postavila do role hlavního tématu, využívá jej jako katalyzátor. Jak se vztah mezi Josie a Deveshem prohlubuje, začínají se otevírat staré rány z dětství, rodinné konflikty i otázky, které si hlavní hrdinka nikdy nedovolila položit. Najednou už nejde o erotiku. Jde o paměť. O stud. O důvěru. O moc. O odpuštění. A o hledání sebe sama.
„Nejsilnější scény téhle knihy nejsou ty erotické. Jsou to okamžiky, kdy si postavy přestanou lhát samy sobě.“
BDSM jako prostředek, ne cíl
Tohle považuji za největší přednost celé knihy. Melanie Abrams nepíše BDSM jako exotickou atrakci. Nesnaží se šokovat ani překonávat hranice jen proto, aby čtenáře udržela v napětí. Naopak. BDSM je zde přirozenou součástí vztahu dvou lidí, kteří se učí komunikovat o svých potřebách, hranicích i zranitelnosti. A právě díky tomu působí mnohem uvěřitelněji než řada populárních erotických bestsellerů.
Ne proto, že by všechny praktiky byly učebnicově správně popsané. Literatura není manuál. Ale proto, že autorka chápe podstatu dominance a podřízení jako vztahové dynamiky, nikoli jako sbírku erotických praktik. To je obrovský rozdíl. Lidé mimo BDSM komunitu často vidí pouta. Lidé uvnitř komunity většinou vidí komunikaci.
A Melanie Abrams podle mě patří spíše do druhé skupiny.
Číst Nebezpečné hry po Padesáti odstínech?
Nemohla jsem se ubránit jednomu srovnání. Kdyby tato kniha vyšla až po celosvětovém úspěchu Padesáti odstínů šedi, pravděpodobně by mnoho lidí čekalo podobný příběh. Jenže Nebezpečné hry vznikly dříve a jdou úplně jinou cestou.
Tam, kde E. L. James staví především na romantické fantazii, Melanie Abrams mnohem více zajímá psychologie. Tam, kde Padesát odstínů používá BDSM jako dramatický prvek vztahu, Abrams jej používá jako prostředek k vyprávění o lidské zranitelnosti. A právě proto podle mě její román zestárl mnohem lépe.
Můj pohled
Po dočtení jsem neměla pocit, že jsem přečetla erotický román. Měla jsem pocit, že jsem četla psychologický příběh, ve kterém sexualita není cílem, ale cestou. Ano, kniha obsahuje erotické scény. Ano, pracuje s dominancí a submisí. Ale kdybych měla jednou větou vysvětlit, o čem Nebezpečné hry skutečně jsou, neřekla bych ani BDSM, ani erotika.
Je to román o tom, jak těžké je dovolit druhému člověku poznat naše nejslabší místa – a přesto mu důvěřovat.
Kam Nebezpečné hry patří v historii erotické literatury
Erotická literatura se mění stejně jako společnost. Každá doba má své vlastní představy o sexualitě, vztazích i o tom, co je ještě přijatelné a co už vyvolává pohoršení. Některé knihy šokovaly otevřeností, jiné filozofií, další psychologií. A právě díky tomu je zajímavé podívat se na Nebezpečné hry v širším literárním kontextu.
Nejsou první knihou, která se věnuje BDSM. Ani nejodvážnější. Jejich síla spočívá jinde. V době, kdy mnoho autorů používalo dominanci a submisi hlavně jako erotickou atrakci, Melanie Abrams napsala román, který se mnohem více zajímá o psychologii lidí než o samotné praktiky.
Příběh O = když byla podřízenost filozofií
Pokud existuje jedna kniha, bez které by dnešní BDSM literatura pravděpodobně vypadala jinak, je to Příběh O (Histoire d’O, 1954) od Pauline Réage, vlastním jménem Anne Desclos. Dodnes jde o jedno z nejvlivnějších děl erotické literatury vůbec. Ne proto, že by bylo nejexplicitnější. Ale proto, že jako jedno z prvních udělalo z dominance, poslušnosti a odevzdání hlavní literární téma.
Jenže Příběh O není realistickým obrazem o tvrdých praktikách v rámci bé-dé-es-em. Je to symbolický román. Alegorie. Filozofická úvaha o touze, svobodě a dobrovolném odevzdání vlastní identity. Postavy často působí spíš jako myšlenky než jako skuteční lidé.
Právě tady se Nebezpečné hry výrazně liší.
Melanie Abrams nevytváří mýtus. Píše o obyčejných lidech. O jejich nejistotách, chybách a traumatech. BDSM není metaforou absolutní oddanosti, ale jedním z jazyků intimity.
Anaïs Nin a erotika jako cesta do lidské psychiky
Úplně jinou cestou se vydala Anaïs Nin, zejména ve sbírce Delta of Venus. Ani ji nezajímala technická stránka sexuality. Fascinovala ji lidská představivost. Její povídky nejsou manuály ani manifesty. Jsou literárními experimenty, ve kterých sexualita odhaluje skryté stránky osobnosti. V tomto směru mají Nebezpečné hry k Ninové překvapivě blízko.
Také zde erotické scény nejsou cílem samy o sobě. Jsou prostředkem, kterým autorka zkoumá stud, touhu, moc, důvěru i vlastní identitu hlavní hrdinky. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco Nin pracuje téměř poeticky a snově, Abrams píše civilněji, psychologičtěji a mnohem současnějším jazykem.
Padesát odstínů šedi a když BDSM vstoupilo do mainstreamu
Je téměř nemožné mluvit o moderní erotické literatuře a nezmínit zas a znovu v této recenzi Padesát odstínů šedi. Právě tato trilogie přivedla miliony čtenářů k tématu BDSM. Zároveň ale vytvořila představu, která je v samotné komunitě často kritizována. Mnoho praktik je zjednodušeno, některé vztahové dynamiky romantizovány a komunikace mezi partnery často ustupuje dramatickému efektu.
To samozřejmě neznamená, že by šlo o špatné knihy. Jejich cíl byl jiný. Chtěly nabídnout silný romantický příběh. Melanie Abrams jde opačnou cestou.
Romantika zde není hlavním motorem děje. Důležitější jsou pochybnosti, otázky a psychologický vývoj postav. BDSM není exotická dekorace.
Je součástí procesu, během něhož se hlavní hrdinka učí chápat sama sebe.
Současná BDSM beletrie
Moderní BDSM romány se stále častěji snaží pracovat realističtěji. Objevují se témata jako vyjednávání hranic, bezpečnost, aftercare nebo dlouhodobé vztahy založené na důvěře. Autoři už většinou nevnímají dominanci a submisi jako šokující atrakci, ale jako jednu z podob partnerské intimity. Právě proto působí Nebezpečné hry i po více než patnácti letech překvapivě svěže.
Nepředbíhají dobu revolučními myšlenkami. Spíš velmi citlivě zachycují okamžik, kdy se BDSM literatura začala odklánět od senzace a přibližovat psychologickému románu.
„Možná největší předností Nebezpečných her není to, že ukazují BDSM. Je to způsob, jakým ukazují lidi.“
Kam bych knihu osobně zařadila já
Po dočtení jsem neměla potřebu srovnávat knihu s Padesáti odstíny šedi, přestože se toto srovnání nabízí téměř automaticky. Mnohem častěji jsem si vzpomněla na Anaïs Nin a v některých momentech i na Příběh O. Ne proto, že by Melanie Abrams psala stejně. Ale proto, že stejně jako ony používá sexualitu k vyprávění o něčem mnohem hlubším.
Kdybych měla Nebezpečné hry zařadit do jediné věty, napsala bych, že stojí někde na pomezí psychologického románu a erotické literatury. BDSM zde není cílovou štací. Je cestou, po které autorka vede čtenáře k otázkám o důvěře, identitě, moci a lidské zranitelnosti.
Pokud vás zaujala, sáhněte také po…
- Příběh O – pokud vás zajímá filozofie dominantních a podřízených postav (via recenze výše nebo hledání v hlavičce našeho webu / menu).
- Delta of Venus – pokud hledáte literárně vytříbenou erotiku zaměřenou na psychologii.
- Etická coura (brzy v našich knižních recenzích) – pokud chcete pochopit moderní pohled na vztahy, konsenzus a sexualitu v publicistické rovině.
- Otrokyně hlubokého hrdla (viz redakční recenze) – pokud vás zajímá skutečný příběh ženy, která změnila debatu o pornografii a souhlasu.
