Každá legenda má i druhou stranu
Jsou filmy, které vydělají miliony dolarů. Jsou filmy, které změní celý svůj žánr. A pak jsou filmy, které se stanou součástí dějin popkultury, přestože by to při jejich vzniku čekal jen málokdo. Přesně takovým případem bylo Hluboké hrdlo (Deep Throat) z roku 1972. Levně natočený pornofilm se během několika měsíců proměnil ve společenský fenomén.
Psaly o něm seriózní noviny, diskutovalo se o něm v televizních pořadech, navštěvovaly jej známé osobnosti a jeho název se později nesmazatelně zapsal dokonce i do americké politické historie. Pornografie se na okamžik přestala schovávat za dveřmi specializovaných kin a stala se tématem veřejných debat o svobodě, morálce i měnícím se pohledu na lidskou sexualitu.
Stejně rychle jako film ale vznikla i jeho hlavní hvězda.
Linda Lovelace se během několika měsíců stala jednou z nejznámějších žen Spojených států. Média ji představovala jako sebevědomou tvář sexuální revoluce, ženu, která bez ostychu bourá společenská tabu a symbolizuje novou dobu. Když dnes otevřete staré novinové články nebo televizní záznamy, uvidíte usměvavou mladou ženu, která působí dojmem, že má celý svět u nohou.
Jenže právě tady začíná příběh, který je mnohem zajímavější než samotný film.
O několik let později totiž Linda Lovelace vydala autobiografii Otrokyně hlubokého hrdla (Ordeal), ve které nabídla úplně jiný pohled na události, jež z ní udělaly světovou celebritu. Místo vyprávění o slávě, penězích a úspěchu popisuje vztah plný manipulace, násilí a strachu. Tvrdí, že žena, kterou veřejnost obdivovala jako symbol sexuální svobody, ve skutečnosti sama svobodná nebyla.
To je mimořádně silné tvrzení. A zároveň důvod, proč je potřeba ke knize přistupovat s respektem i kritickým odstupem. Autobiografie vždy představuje pohled svého autora. Nejde o soudní spis ani historickou kroniku. Některé Lindiny výroky byly později potvrzovány dalšími svědectvími, jiné zůstávají předmětem sporů mezi historiky, novináři i lidmi, kteří byli součástí tehdejšího pornoprůmyslu.
Právě proto ale její kniha nepřestává být důležitá.
Nestaví čtenáře před jednoduchou otázku, zda něčemu věřit, nebo nevěřit. Nutí ho přemýšlet nad tím, jak snadno se může veřejný obraz člověka vzdálit tomu, co sám člověk později označuje za svou skutečnou zkušenost.
Přiznám se, že když jsem knihu otevírala, čekala jsem něco úplně jiného. Myslela jsem si, že mě čeká především zákulisí natáčení jednoho z nejslavnějších pornofilmů historie. Jak vznikal, kdo přišel s jeho nápady, jaké bylo stát se přes noc světovou celebritou. Místo toho jsem po několika desítkách stran zjistila, že samotný film je vlastně jen kulisou mnohem většího příběhu. Linda se nesnaží znovu vyprávět historii Hlubokého hrdla. Snaží se vysvětlit, jaké to je žít s pocitem, že celý svět zná vaše jméno, ale téměř nikdo nezná vás.
A právě v tom podle mě spočívá největší síla celé knihy. Není to erotická literatura v klasickém slova smyslu. Není to ani senzacechtivá zpověď bývalé pornoherečky. Je to pokus převzít zpět vlastní příběh. Ať už po dočtení dospějete k jakémukoli názoru, jen těžko budete na Lindu Lovelace nahlížet stejně jako před první stránkou.
„Největší šok téhle knihy nespočívá v tom, co Linda popisuje. Spočívá v tom, že nás nutí přemýšlet, kolik příběhů známe jen z pohledu těch, kteří je vyprávěli nejhlasitěji.“
Když se z pornofilmu stala společenská událost
Dnes si jen těžko představíme, jak výjimečné postavení měl Hluboké hrdlo (Deep Throat) ve své době. Pornografie je dostupná během několika vteřin, internet odstranil většinu bariér a erotický obsah už dávno nepůsobí jako kulturní zemětřesení. Na začátku sedmdesátých let ale byla situace úplně jiná. Spojené státy procházely obdobím, které dnes označujeme jako sexuální revoluci. Mluvilo se o antikoncepci, ženské emancipaci, měnících se partnerských vztazích i svobodě projevu. Společnost zkoušela posouvat hranice téměř ve všech oblastech – a právě do této atmosféry přišel film, který nikdo nepovažoval za budoucí kulturní fenomén.
Režisér Gerard Damiano měl omezený rozpočet, natáčelo se rychle a nikdo z účastníků pravděpodobně netušil, že vzniká dílo, o němž se bude mluvit ještě o půl století později. Přesto se přesně to stalo. Film se začal promítat v kinech mimo běžný okruh erotických projekcí, psala o něm velká americká média a do sálu nechodili jen lidé hledající pornografii.
Přicházeli i zvědavci, kteří chtěli vidět snímek, o němž se mluvilo jako o symbolu nové doby. Vznikl dokonce pojem porno chic, označující krátké období, kdy se sledování pornofilmů přestalo v určitých společenských kruzích považovat za něco, co je nutné tajit.
To je mimochodem jeden z momentů, který mě při čtení různých historických materiálů zaujal nejvíc. Dnes si často představujeme, že pornografie byla vždy záležitostí soukromí. Jenže právě v první polovině sedmdesátých let se na krátkou dobu stala tématem veřejných debat. Nešlo jen o sex. Vedly se spory o cenzuru, svobodu umění, morální hranice i o to, kam až má stát právo zasahovat do toho, co dospělí lidé sledují. Hluboké hrdlo se tak nechtěně ocitlo uprostřed mnohem větší diskuse, než jakou jeho tvůrci vůbec plánovali.
„Některé filmy vydělají peníze. Jen výjimečné filmy se stanou symbolem celé společenské éry.“
Pro Lindu Lovelace ale měla tahle obrovská vlna zájmu i druhou stránku. Z obyčejné mladé ženy se během několika měsíců stala celebrita, jejíž tvář byla všude. Poskytovala rozhovory, objevovala se v televizi a noviny ji představovaly jako zosobnění nové sexuální svobody. Jenže právě tady začíná být zajímavé porovnat veřejný obraz s tím, co Linda později napsala ve své autobiografii. Zatímco média líčila úspěšnou hvězdu, ona sama tvrdila, že za kamerami prožívala úplně jinou realitu.
Právě proto podle mě nelze oddělit film od knihy. Kdyby vzniklo jen Hluboké hrdlo, zůstala by Linda Lovelace navždy zapsaná jako jedna z ikon pornografického průmyslu. Kdyby ale později nenapsala Otrokyni hlubokého hrdla, možná bychom se nikdy nezačali ptát, jakou cenu může mít sláva, pokud člověk nemá pocit, že svůj vlastní život skutečně řídí.
Linda Lovelace jako mediální ikona
Je fascinující sledovat dobové fotografie z let 1972 a 1973. Linda se na nich usmívá, rozdává rozhovory, podepisuje fotografie fanouškům a působí dojmem ženy, která si úspěch naplno užívá. Právě takový obraz si většina veřejnosti zapamatovala. Média milují jednoduché příběhy a Linda se do jednoho z nich dokonale hodila. Byla mladá, atraktivní, slavná a stala se tváří filmu, který boural společenská tabu.
Pro novináře představovala ideální symbol sexuální revoluce.
Jenže autobiografie tento obraz výrazně narušuje. Linda opakovaně popisuje, že se necítila jako žena, která by svou kariéru řídila podle vlastních představ. Tvrdí, že většinu důležitých rozhodnutí ovlivňoval její tehdejší manžel Chuck Traynor. Píše o psychickém i fyzickém násilí, o strachu i o pocitu, že její veřejná role neměla mnoho společného s tím, co skutečně prožívala.
Je důležité připomenout, že jde o její vlastní výpověď, která byla v následujících desetiletích předmětem rozsáhlých debat.
Některé okolnosti podporují další svědectví, jiné zůstávají sporné. O to důležitější je číst knihu s vědomím, že nejde o nezpochybnitelnou kroniku událostí, ale o osobní svědectví ženy, která se rozhodla veřejně popsat vlastní zkušenost.
Právě tady jsem si uvědomila, že největší hodnotou knihy není to, že by nabízela definitivní odpovědi. Naopak. Připomíná, jak snadné je vytvořit z člověka symbol a jak obtížné je později připustit, že skutečný život mohl být mnohem složitější. Linda Lovelace se zapsala do dějin pornografie jediným filmem. Její autobiografie ale ukazuje, že za každou ikonou může stát člověk, jehož příběh se do titulních stránek nikdy nevešel.
„Sláva dokáže vytvořit legendu během několika měsíců. Někdy pak trvá celý zbytek života, než se člověk pokusí vyprávět vlastní verzi téhož příběhu.“
Muž, bez kterého by Linda Lovelace možná nikdy nevznikla
Každá autobiografie má své ústřední postavy. V případě Otrokyně hlubokého hrdla je tou nejdůležitější vedle samotné Lindy její tehdejší manžel Charles „Chuck“ Traynor. A je vlastně pozoruhodné, že zatímco veřejnost si po desetiletí spojovala jméno Lindy Lovelace především s filmem Hluboké hrdlo, ona sama ve své knize věnuje mnohem více prostoru právě jemu.
Chuck Traynor nebyl režisér ani producent. Nebyl mužem, který by stál před kamerou. Přesto podle Lindy ovlivňoval téměř všechna zásadní rozhodnutí jejího života. Ve své autobiografii opakovaně tvrdí, že určoval, s kým bude pracovat, kde bude vystupovat i jak bude na veřejnosti působit. Popisuje vztah, který podle ní postupně přestal být partnerský a změnil se v systém založený na kontrole, zastrašování a závislosti.
Právě tady je důležité na chvíli odložit dnešní optiku a připomenout si dobu, ve které se příběh odehrával. Sedmdesátá léta byla obdobím, kdy se o domácím násilí, psychické manipulaci nebo ekonomické závislosti téměř nemluvilo. Neexistovaly dnešní krizové linky, specializovaná centra ani pojmy, které dnes považujeme za samozřejmé. To samozřejmě neznamená, že podobné situace neexistovaly. Jen pro ně společnost často neměla jazyk.
Když Linda po několika letech začala veřejně tvrdit, že během natáčení nebyla svobodnou ženou rozhodující sama za sebe, vyvolalo to obrovské reakce. Část veřejnosti jí uvěřila téměř okamžitě. Jiní její tvrzení zpochybňovali a poukazovali na starší rozhovory, ve kterých vystupovala jako spokojená hvězda.
Dodnes tak existují různé interpretace toho, co se skutečně odehrálo.
Historici upozorňují, že některé události lze doložit více nezávislými svědectvími, jiné zůstávají založené především na Lindině výpovědi. Právě proto je fér číst autobiografii jako osobní svědectví, nikoli jako jediný možný popis historie.
Při čtení mě ale zaujalo něco jiného. Ať už čtenář přijme Lindinu interpretaci v plném rozsahu, nebo k ní přistupuje kriticky, nelze přehlédnout, jak silně se celou knihou prolíná motiv ztráty vlastní identity. Linda jen zřídka popisuje konkrétní sexuální scény. Mnohem častěji se vrací k pocitu, že přestala rozhodovat sama o sobě. Opakuje se motiv strachu z následků neposlušnosti, obava z reakce partnera i přesvědčení, že z nastaveného systému neexistuje jednoduchá cesta ven.
A právě tady se podle mě autobiografie překvapivě přibližuje dnešnímu pohledu na partnerské násilí.
Současná psychologie upozorňuje, že kontrola nemusí začínat fyzickými útoky. Často vzniká postupně i izolací od blízkých, ekonomickou závislostí, manipulací nebo neustálým přesouváním hranic toho, co je považováno za „normální“. Dnes se pro podobné chování stále častěji používá pojem coercive control, tedy dlouhodobé donucovací ovládání partnera. Tento koncept vznikl až o mnoho let později, přesto při čtení některých Lindiných vzpomínek člověka napadne, jak moc se její popis s dnešním odborným chápáním podobá.
„Největší moc často nespočívá v tom, že člověku něco přikážete. Spočívá v tom, že po čase přestane věřit, že vůbec může rozhodovat jinak.“
To ale neznamená, že bychom měli minulost mechanicky hodnotit současnými měřítky. Historická poctivost vyžaduje opatrnost. Víme, že Linda svůj příběh po letech popsala určitým způsobem. Víme také, že kolem něj dodnes existují spory. A právě proto je podle mě nejcennější nesnažit se čtenáři vnucovat jednoznačný závěr. Mnohem zajímavější je sledovat, jak se během padesáti let proměnil způsob, jakým podobným svědectvím nasloucháme.
Možná právě proto působí Otrokyně hlubokého hrdla dnes silněji než v době svého vydání. Na začátku osmdesátých let byla často vnímána hlavně jako šokující zpověď bývalé pornoherečky. Dnešní čtenář v ní ale může vidět ještě něco jiného, jako příběh ženy, která se snaží pojmenovat zkušenost, pro niž tehdejší společnost teprve hledala slova.
Redakční zastavení = žena, která rozdělila feministické hnutí
Když Linda Lovelace v roce 1980 vydala autobiografii Otrokyně hlubokého hrdla, nezměnila jen pohled části veřejnosti na svůj vlastní život. Otevřela také jednu z nejostřejších debat uvnitř feministického hnutí.
Na její stranu se postavily významné osobnosti jako Andrea Dworkin, Catharine MacKinnon nebo Gloria Steinem, které Lindu veřejně podpořily při představení knihy a pozdějších vystoupeních. Vnímaly ji jako ženu, jejíž zkušenost ukazuje, že za obrazem sexuální svobody může stát násilí, manipulace nebo ekonomická závislost.
Jenže ne všechny feministky sdílely stejný názor. Část z nich upozorňovala, že nelze zobecňovat zkušenost jedné ženy na celý pornografický průmysl. Jiné naopak tvrdily, že právě Lindin příběh odhaluje systémové problémy, které byly dlouhá léta přehlíženy.
Možná právě proto zůstává Linda Lovelace dodnes jednou z nejdiskutovanějších postav moderních dějin sexuality. Pro jedny je symbolem sexuální revoluce. Pro druhé symbolem její odvrácené strany.
Když autobiografie není vzpomínkou, ale pokusem získat zpátky vlastní život
Existují autobiografie, které vznikají proto, že jejich autor má za sebou mimořádně zajímavý život. A pak jsou autobiografie, které vznikají z úplně jiného důvodu. Jejich autor má pocit, že příběh, který o něm vypráví celý svět, není jeho vlastním příběhem.
Při čtení Otrokyně hlubokého hrdla jsem měla čím dál silnější pocit, že Linda Lovelace patří právě do druhé skupiny.
Kniha nepůsobí jako memoáry člověka, který si s odstupem let nostalgicky připomíná svou kariéru. Naopak. Místy působí téměř naléhavě, jako by Linda spěchala říct všechno, co už podle ní nemělo zůstat nevyslovené. Nevrací se ke své minulosti proto, že by na ni chtěla vzpomínat.
Vrací se k ní proto, že ji chce zpochybnit.
To je možná největší rozdíl oproti tomu, co by čtenář mohl očekávat podle názvu knihy. Pokud někdo sáhne po autobiografii s představou pikantního zákulisí nejslavnějšího pornofilmu historie, pravděpodobně bude překvapen. Ano, film se v knize samozřejmě objevuje. Jenže zdaleka není hlavním tématem. Linda mnohem více píše o tom, co se dělo mezi jednotlivými natáčecími dny než o samotném natáčení. O strachu, nejistotě, manipulaci i pocitu, že její vlastní hlas postupně přestal být důležitý.
Právě to dává celé knize zvláštní rytmus. Nejde o klasické chronologické vyprávění, které čtenáře vede od jedné události ke druhé. Jednotlivé kapitoly působí spíš jako mozaika vzpomínek. Některé jsou velmi konkrétní, jiné zůstávají obecnější a soustředí se více na emoce než na přesnou rekonstrukci událostí. Občas jsem měla pocit, že Linda nepíše proto, aby vytvořila dokonalý historický záznam. Píše proto, aby čtenář pochopil, jak se tehdy cítila.
A právě tady podle mě vzniká největší dilema celé knihy.
Historik hledá fakta.
Novinář ověřuje výpovědi.
Čtenář autobiografie ale hledá především člověka.
Tyto tři pohledy se nemusí vždy dokonale překrývat. A myslím, že je důležité si to při čtení neustále připomínat. Linda nepsala odbornou studii o pornoprůmyslu sedmdesátých let. Psala vlastní vzpomínky. Ty mohou být subjektivní, selektivní, ovlivněné časovým odstupem i emocemi. Zároveň ale právě díky této subjektivitě dokážou zachytit něco, co se do soudních spisů ani novinových článků často nevejde – osobní prožitek.
„Autobiografie není fotografie minulosti. Je to způsob, jakým si minulost pamatuje člověk, který ji prožil.“
Na několika místech jsem se přistihla, že knihu na chvíli zavírám. Ne proto, že by byla těžká na čtení stylisticky. Naopak. Jazyk je poměrně přímočarý a překvapivě civilní. Zastavila jsem se proto, že jsem si potřebovala ujasnit vlastní otázku: co vlastně čtu?
Je to výpověď oběti?
Pokus napravit vlastní veřejný obraz?
Terapie převedená na papír?
Nebo všechno dohromady?
Možná právě v tom spočívá největší síla celé knihy. Nedává jednoduché odpovědi. Čtenáře spíš nutí klást si otázky, které si při sledování filmu Hluboké hrdlo většina lidí nikdy nepoložila.
- Jak dobře vlastně známe lidi, které obdivujeme?
- Kolik z jejich veřejné identity vytvořili oni sami a kolik média, producenti nebo společenská očekávání?
- A máme právo po padesáti letech říct, že už přesně víme, co se tehdy odehrálo?
- Myslím, že nemáme.
- Máme ale možnost udělat něco jiného.
- Naslouchat.
A právě proto podle mě stojí Otrokyně hlubokého hrdla za přečtení i dnes. Ne proto, že by nabízela definitivní pravdu. Ale proto, že připomíná, jak snadno se může z lidského života stát legenda – a jak těžké je později přesvědčit svět, že legenda možná nebyla celým příběhem.
Redakční zastavení podruhé = film, jehož tržby možná nikdy nikdo přesně nespočítá
Kolem Hlubokého hrdla koluje snad nejznámější finanční legenda pornografické historie. Často se můžete dočíst, že film vydělal přes 600 milionů dolarů a stal se jedním z nejvýnosnějších snímků všech dob.
Jenže realita je složitější.
Historici filmu upozorňují, že přesná čísla pravděpodobně nikdy nebudeme znát. Distribuce probíhala mimo běžný hollywoodský systém, významnou roli hrály společnosti napojené na organizovaný zločin a oficiální evidence tržeb byla velmi nepřesná. Někteří badatelé proto považují stovky milionů dolarů za výrazně nadsazený odhad a pracují spíše s částkami v řádu desítek milionů. Jisté ale je jedno.
Vzhledem k velmi nízkému rozpočtu šlo o mimořádně výdělečný film, který zásadně proměnil ekonomiku tehdejšího pornografického průmyslu.
Číst mezi řádky
Jedna z věcí, která mě na Otrokyni hlubokého hrdla překvapila nejvíc, není to, co Linda píše. Je to způsob, jakým to píše.
Když se dnes řekne autobiografie bývalé pornoherečky, spousta lidí si automaticky představí provokaci, šokující historky nebo snahu znovu vytěžit vlastní popularitu. Tahle kniha ale působí jinak. Místo okázalosti přichází spíš únava. Místo senzace často nacházíme rezignaci. A místo triumfálního ohlédnutí za slavnou kariérou čteme text, který se opakovaně vrací k jediné otázce: Jak se to vůbec mohlo stát?
Právě proto doporučuji číst knihu pomalu.
Ne kvůli složitému jazyku. Naopak. Linda píše překvapivě přímočaře a bez velkých literárních ozdob. Jenže pod jednoduchými větami se často skrývá mnohem víc, než se zdá při prvním přečtení. Místy jsem se přistihla, že jsem se vracela o několik odstavců zpátky. Ne proto, že bych něčemu nerozuměla, ale proto, že některé věty získaly úplně jiný význam až ve světle dalších kapitol.
To je mimochodem velký rozdíl mezi autobiografií a historickou knihou. Historik se snaží čtenáři vysvětlit svět. Linda se snaží vysvětlit sama sebe. Ne vždy chronologicky. Ne vždy dokonale. Ale lidsky.
„Ne všechny knihy potřebují odpovědět na každou otázku. Některé mají hodnotu právě proto, že nutí přemýšlet nad těmi, které zůstávají otevřené.“
Při čtení jsem si začala všímat ještě jedné věci. Linda jen výjimečně popisuje konkrétní události jako izolované okamžiky. Mnohem častěji ukazuje, jak na sebe jednotlivé zkušenosti navazují. Drobný ústupek střídá další. Rozhodnutí, které se zvenčí může zdát nepodstatné, se po několika stránkách ukáže jako jeden z kroků vedoucích ke ztrátě vlastní kontroly nad životem.
Právě tady podle mě kniha nejvíce rezonuje se současným čtenářem. Dnes už mnohem lépe rozumíme tomu, že manipulace nebo závislost nevznikají během jediného dne. Často jde o dlouhý proces, který člověk zevnitř prožívá úplně jinak než lidé kolem něj. To samozřejmě neznamená, že bychom měli automaticky přijmout každou vzpomínku jako historický fakt. Znamená to ale, že stojí za to naslouchat zkušenosti, kterou autorka popisuje.
Redakční zastavení do třetice = když se o pornofilmu psalo v kulturních rubrikách
Dnes to zní téměř neuvěřitelně. Pornofilm jako společenská událost. Jenže přesně to se na začátku sedmdesátých let ve Spojených státech stalo.
Po premiéře Hlubokého hrdla se začal používat pojem Porno Chic. Označoval krátké období, kdy pornografie pronikla do hlavního proudu kultury. Na film nechodili jen pravidelní návštěvníci erotických kin. Do sálu mířili novináři, herci, spisovatelé, politici i zvědavé páry. Najednou nebylo ostudou přiznat, že jste Deep Throat viděli. V některých kruzích to bylo skoro společenskou povinností.
Velkou roli v tom sehrála i doba. Amerika prožívala sexuální revoluci, zpochybňovala tradiční autority a vedla bouřlivé debaty o cenzuře i svobodě projevu. Hluboké hrdlo se stalo symbolem této změny, přestože jeho tvůrci pravděpodobně vůbec netušili, že natáčejí film, který jednou skončí v učebnicích moderních dějin sexuality.
Jenže období Porno Chic netrvalo dlouho. Koncem sedmdesátých let přišel konzervativnější společenský obrat, začaly sílit kampaně proti pornografii a zároveň se objevovala stále hlasitější svědectví žen, které popisovaly odvrácenou stránku pornoprůmyslu. Jedním z nejznámějších hlasů se stala právě Linda Lovelace.
Z literárního pohledu – zpět ke knize
Z literárního hlediska nepůsobí Otrokyně hlubokého hrdla jako dílo, které by ohromovalo stylem nebo jazykovou vytříbeností. Její síla leží jinde. V autenticitě emocí, v odvaze otevřít bolestivá témata a v ochotě zpochybnit obraz, který o autorce po léta vytvářela média i veřejnost.
Možná právě proto jsem po dočtení neměla potřebu přemýšlet nad tím, jestli jsem právě četla „dobře napsanou knihu“. Přemýšlela jsem spíš nad tím, jak snadno si vytváříme představy o lidech, které ve skutečnosti vůbec neznáme.
A myslím, že přesně v tom spočívá největší přínos této autobiografie. Neučí nás dívat se jinak na pornografii.
Učí nás dívat se opatrněji na lidské příběhy
Jak Linda Lovelace změnila způsob, jakým mluvíme o souhlasu
Existují lidé, kteří změní dějiny tím, co vytvoří. A pak jsou lidé, kteří je změní tím, co se jim stalo. Když Linda Lovelace v roce 1972 vstoupila na filmové plátno, stala se symbolem sexuální revoluce. O osm let později, po vydání autobiografie Otrokyně hlubokého hrdla, se z ní začal stávat symbol úplně jiné debaty.
Debaty o tom, jestli lze svobodu posuzovat jen podle toho, co člověk dělá navenek. A jestli je možné mluvit o skutečném souhlasu ve chvíli, kdy někdo tvrdí, že jednal pod tlakem, ze strachu nebo v prostředí, které mu nedávalo reálnou možnost říct ne.
Dnes se podobné otázky mohou zdát samozřejmé. Mluvíme o psychickém násilí, ekonomické závislosti, manipulaci nebo nerovnováze moci. Máme pro ně odborné termíny, vznikají specializované organizace a soudy i psychologie pracují s mnohem širším chápáním partnerského násilí než před padesáti lety.
V době, kdy Linda svůj příběh zveřejnila, ale mnoho z těchto pojmů teprve hledalo své místo ve veřejné debatě.
Právě proto je zajímavé číst její autobiografii dnešní optikou. Ne proto, abychom zpětně přepisovali historii. Ale proto, že nám umožňuje sledovat, jak se proměňuje naše porozumění lidským vztahům. To, co část veřejnosti na začátku osmdesátých let odmítala jako neuvěřitelnou změnu výpovědi, dnes řada lidí čte jako svědectví ženy, která se po letech pokouší pojmenovat zkušenost, pro niž tehdy společnost neměla dostatek slov.
To ovšem neznamená, že bychom měli rezignovat na kritické myšlení. Naopak. Lindin příběh připomíná, jak důležité je oddělovat doložená fakta od osobních vzpomínek a zároveň nezapomínat, že lidská zkušenost se nedá vždy převést na jednoduchou časovou osu. Paměť je selektivní. Trauma může měnit způsob, jakým si lidé události vybavují. A veřejný obraz člověka bývá často mnohem jednodušší než jeho skutečný život.
Možná právě proto se Linda Lovelace stala postavou, ke které se opakovaně vracejí historici, filmaři, psychologové i právníci. Ne proto, že by její život nabízel jednoduché odpovědi. Ale proto, že otevírá otázky, které jsou aktuální dodnes.
Kde končí svobodné rozhodnutí a začíná nátlak?
Jakou roli hraje ekonomická nebo emocionální závislost?
Dokážeme zvenčí poznat, kdy člověk jedná skutečně podle své vůle?
A co když se jeho vlastní výpověď v průběhu života promění?Na žádnou z těchto otázek neexistuje univerzální odpověď. Právě proto je podle mě chyba číst Otrokyni hlubokého hrdla jen jako příběh z pornografického průmyslu. Ve skutečnosti je to mnohem širší výpověď o moci, kontrole, veřejném obrazu a lidské důstojnosti.
„Možná nejde o to, jestli Linda Lovelace změnila dějiny pornografie. Mnohem zajímavější je, že pomohla změnit způsob, jakým dnes přemýšlíme o souhlasu, manipulaci a lidské svobodě.“
Co si z knihy odnáším já
Po dočtení jsem neměla pocit, že jsem právě zavřela autobiografii jedné z nejslavnějších pornohereček světa. Měla jsem pocit, že jsem dočetla příběh ženy, která se celý život snažila získat zpět kontrolu nad vlastním vyprávěním.
Neznamená to, že musím bez výhrad přijmout každou její vzpomínku. Ani že musím souhlasit se všemi závěry, které z jejího příběhu vyvozovali novináři, aktivisté nebo filmaři.
Znamená to jen jediné, že stojí za to naslouchat.
Právě to je podle mě největší síla této knihy. Nevnucuje čtenáři jednoduché rozdělení na viníky a oběti, na pravdu a lež, na hrdiny a padouchy. Místo toho připomíná, že lidské osudy bývají složitější než titulky novin a že skutečný život se málokdy vejde do jedné věty.
A možná právě proto se Otrokyně hlubokého hrdla čte dnes lépe než v době svého vydání. Ne proto, že by zestárla méně než jiné autobiografie. Ale proto, že jsme se jako společnost naučili pokládat otázky, které jsme si tehdy ještě nepokládali.
