Pianistka je erotické a psychologické drama, které vzniklo ze spolupráce Francie a Rakouska (2001), podle předlohy Elfride Jelinek
Výrazné filmové role
- Zvažoval, zda se do natáčení pustí a od prvního okamžiku věděl, že roli musí ztvárnitIsabelle Huppert. Kdyby nabízenou roli odmítla, snímek by nenatočil.
- Podle množství prestižních ocenění, které film i herci získali, měl při výběru obsazení určitě šťastnou ruku.
- Isabelle roli přijala bez zaváhání, protože přesně takové složité psychologické role, jakou bezesporu je i role profesorky hudby, jsou jejími preferovanými a za jejich ztvárnění sklízí uznání od odborníků i filmových nadšenců po celém světě.
- Si odnesla ocenění za nejlepší vedlejší hereckou roli.
Krátce o filmu
Mrazivě vášnivý příběh o učitelce klavíru Erice Kohutové, která je navzdory svému věku po třicítce, citově i sexuálně nezralá a pod silným vlivem své panovačné matky.
Erika marně hledá spásu v sadomasochistickém vztahu, kdy si za partnera vybrala mladšího muže, který sice chce pochopit její chování, ale je hodně zděšený z toho, jak je žena neschopná prožít tak běžné lidské emoce jako je láska a potěšení z ní.
Erika je ve skutečnosti hodná a poslušná dcera a na první pohled to vypadá, že žije pro svoji práci a pro svou matku. Jenže mezi ženami není obyčejný vztah matky a dcery, ale o prapodivný vztah lásky a nenávisti a tímto nezdravým vztahem se ženy sžírají a týrají. Sobecká a despotická matka svou dceru ovládá a potlačuje v ní naprosto přirozené pocity mladé ženy. Erika je naprosto neschopná mít jakýkoliv normální vztah.
Hodnocení: CSFD.cz – 73 %
A právěmatka je jediná, která určuje pravidla ve společné domácnosti i ve vztazích své dcery a nedovolí ji dělat prakticky nic, než se věnovat své hudební kariéře.
Erika tak nedostala žádnou možnost citově vyzrát jako žena a není schopná navázat zdravý vztah, navštěvuje peep show a sleduje cizí lidi při sexu v touze najít stopu vzrušení. Jenže si jen potvrzuje, že ji sex v této podobě vůbec nic neříká a začíná se sebepoškozovat žiletkou v touze cítit alespoň bolest.
Během výuky se seznámila se studentem, který se do ní zamiluje a ona se mu svěří své sado–masochistické fantazie a požadavky, co od něj chce.
VIDEO trailer:
O autorce knižní předlohy
Snímek, který zpracovává jedno z témat, které je stále pro většinu lidí tabu, není jen zajímavým a velice profesionálně zpracovaným projektem s erotickým nábojem, ale jde o zpověď Elfride Jelinek, autorky předlohy, která sama prožila morbidně symbiotický vztah s matkou.
Jde o strhující pohled na ženu a její naprosto chladný přístup k sexualitě a k citům, který spisovatelka dokázala popsat až krutým a zvráceným způsobem.
Spisovatelka byla od dětství matkou tlačená do hry na klavír, ale na rozdíl od své knižní hrdinky se dokázala alespoň v tomto vzepřít a začala se věnovat psaní a přestat tak plnit pouze očekávání své matky. S matkou byla ale nadále pevně svázaná a žila s ní v jedné domácnosti až do její smrti.
Elfride Jelinek se narodila v roce 1946 v Rakousku a je jednou z nejznámějších a nejkontroverznějších autorek tvořících v němčině. Její práce zahrnují četné romány a hry se sociální tématikou. Několik jejich děl se stalo předlohou pro filmové zpracování.
Elfride Jelinek získala v roce 2004 Nobelovu cenu za literaturu.
Reakce diváků
Diváci odcházeli z kina s mnoha otázkami, které jim tento temný příběh nadělil. Isabelle Huppert je všeobecné velice uznávanou herečkou, která má schopnost dát svým rolím vše. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy se dokázala naprosto věrohodně proměnit v ženu, která neumí přijmout lásku a dobro a raději si volí cestu bolesti, ponižování a trestání se.
Drsné svědectví ze života podivínské muzikantky se určitě nebude líbit každému a hodně diváků nevydrží u filmu až do konce. Záleží na osobním přístupu, co si z filmu každý odnese. Bolest, lítost, zlost, pohoršení, znechucení, překvapení, nový pohled na sexualitu, …
Výpisky šéfredaktora Petra – co mi z Pianistky zůstalo v hlavě
„Na Pianistce mě od začátku nebavila erotika v klasickém smyslu, ale spíš to, jak nepříjemně přesně film ukazuje potlačenou touhu. Tohle není film, který by člověka měl hladit nebo svádět. Spíš ho nechá dívat se na to, co se stane, když se sexualita dlouhé roky dusí, deformuje a místo blízkosti začne hledat bolest, kontrolu a ponížení.“
„Erika je pro mě fascinující právě tím, že nepůsobí jako žena, kterou má divák snadno chápat nebo si ji oblíbit. Je studená, sevřená, odtažitá a často až odpudivě uzavřená. Jenže přesně v tom je její síla. Měl jsem pocit, že sleduju člověka, který už ani neumí rozlišit, co z něj je ještě skutečná potřeba a co už jen naučená obrana proti světu.“
„Hodně silně na mě fungoval motiv matky. Ne jako jednoduché vysvětlení všeho, ale jako zdroj dlouhodobého tlaku, studu a kontroly. Ten jejich vztah není jen toxický. Je skoro dusivě intimní, až člověk cítí, že v tom bytě není místo pro žádnou normální ženskost, žádnou vlastní touhu ani dospělost. A právě proto pak všechno, co Erika prožívá mimo domov, působí tak pokřiveně.“
„Na tom filmu mě baví, že sexualitu neukazuje jako něco osvobozujícího, ale skoro jako jazyk, který hlavní hrdinka vlastně neumí používat. Touha tam je, ale je rozbitá, zmrzačená a přetavená do forem, které bolí ji i lidi kolem ní. To mi přišlo mnohem silnější než jakákoli explicitnost.“
„Pianistka je pro mě přesně ten typ filmu, kde jsou nejsilnější scény ty, ve kterých se skoro nic okázalého neděje. Stačí pohled, trapné ticho, chvíle, kdy někdo stojí moc blízko, nebo okamžik, kdy člověk cítí, že se uvnitř Eriky něco dere ven a zároveň to ona sama okamžitě znovu zadusí.“
„Zajímalo mě i to, jak film pracuje s ponížením. Ne jako s hrou nebo dobrovolným experimentem mezi dvěma dospělými lidmi, ale jako s něčím, co vyrůstá z hlubšího vnitřního poškození. A právě tím je Pianistka tak nepohodlná. Není to erotické drama, které by si s temnotou jen hrálo. Ono v té temnotě opravdu bydlí.“
„Kdybych měl ten film shrnout jednou větou, tak pro mě je to příběh ženy, která nedostala šanci zdravě dospět do vlastní sexuality, a tak si k ní hledá cestu přes kontrolu, násilí, stud a sebepoškození. A právě proto mi ten film přišel víc znepokojivý než sexy.“
Hodnocení od Petra šéfredaktora Lascivní.cz magazínu 🙂
„Na Pianistce mě asi nejvíc drželo to, že ji nejde sledovat pohodlně. Není to erotický film, který by si pohrával s tabuem jen proto, aby byl odvážný. Je to spíš studený, nepříjemný ponor do člověka, který má v sobě touhu, ale neumí ji zdravě pustit ven. A místo blízkosti se tak všechno začne lámat do kontroly, studu, bolesti a podivně deformované potřeby něco konečně cítit.
Erika mě bavila právě tím, jak málo se snaží divákovi zalíbit. Je odtažitá, tvrdá, sevřená, a přitom z ní člověk pořád cítí obrovské vnitřní napětí. U ní mě vlastně vůbec nezajímalo, jestli je sympatická. Zajímalo mě, co se v ní celé roky vrství a jak dlouho to ještě může držet pohromadě.
A právě v tom mi Pianistka přijde silná i dnes. Ne kvůli šoku, ale kvůli tomu, jak přesně ukazuje, že sexualita bez prostoru, bez přijetí a bez možnosti zdravě dozrát se může proměnit v něco hodně chladného, smutného a destruktivního.“
Z pera redaktorky Natálie = co mi z Pianistky utkvělo nejvíc
„Na Pianistce mě fascinovalo hlavně to, jak moc je ten film sevřený. Skoro jako by i obraz, zvuk a ticho kopírovaly Erikino nitro. Všechno tam působí potlačeně, napjatě a nebezpečně klidně. A právě to ve mně zůstalo možná víc než samotné dějové zvraty.“
„Erika na mě působila jako žena, která je navenek dokonale složená, ale uvnitř už dávno nefunguje v běžných lidských kolejích. Neumí být jednoduše zranitelná, neumí si říct o blízkost normálně, neumí se otevřít bez toho, aby se do toho nepřimíchala kontrola nebo trest. A právě to mi na ní přišlo strašně smutné i fascinující zároveň.“
„Hodně silně jsem vnímala, že ten film není ani tak o sexu jako o neschopnosti prožívat blízkost zdravě. Touha se tam pořád objevuje, ale nikdy nepůsobí lehce nebo osvobozujícím dojmem. Spíš jako něco, co hlavní hrdinka neumí unést, a tak to musí přetavit do něčeho tvrdšího, studenějšího a bezpečnějšího.“
„Na vztahu Eriky s matkou mě děsilo, jak málo prostoru tam vůbec zbývá pro vlastní identitu. Ten vztah je tak těsný, dusivý a deformovaný, že člověk skoro chápe, proč pak Erika nedokáže navázat normální intimní vztah. Jako by jí nikdy nebylo dovoleno stát se plně sama sebou.“
„Líbilo se mi, jak film pracuje s nepohodlím. Ne v laciném smyslu, ale opravdu jako s pocitem, že se člověk dívá na něco příliš intimního, příliš pokřiveného a příliš bolestného. To není film, který bych si pustila kvůli pohodě. Ale právě proto ve mně zůstal.“
„Na Pianistce mě nejvíc zasáhlo, že je v ní minimum romantické útěchy. Neříká divákovi, že láska všechno spraví nebo že vášeň člověka zachrání. Spíš ukazuje, že když jsou základy uvnitř člověka dlouhodobě poškozené, tak ani touha sama o sobě nestačí.“
Hodnocení od recenzentky a redaktorky Natálie
„Na Pianistce mě nejvíc přitahovalo to zvláštní ticho a napětí, které je v ní skoro pořád přítomné. Není to film, který by na diváka útočil velkými gesty. Spíš ho nechá sedět velmi blízko něčeho cizího, bolestného a emočně hodně sevřeného. A právě tím mě dostal.
Erika pro mě není postava, ke které bych si hledala jednoduchou cestu. Nechtěla jsem ji obdivovat ani litovat jedním směrem. Spíš jsem měla pocit, že sleduju ženu, která je už tak dlouho odpojená od vlastních potřeb, až si k nim umí hledat cestu jen přes kontrolu, trest a zvláštně pokřivenou představu intimity.
Možná právě proto mi ten film přišel silný i ženským pohledem. Ne proto, že by nabízel nějakou útěchu, ale protože velmi nepříjemně ukazuje, co může udělat potlačování, stud a dlouhodobě deformovaný vztah k vlastnímu tělu i touze.“
