Když jsem se před pár lety seznámila s Honzou Mlčochem, tak to bylo právě přes jeho tvorbu – obdivovala jsem jeho fotky, které jsou už na první pohled úplně jiné než naprostá většina tvorby českých fotografů.

Poznala jsem jich sice kopec a mnoho z nich se snažilo fotit akty, ale jejich práce byla často jako přes kopírák. Aktová fotografie je bezpochyby jednou z nejtěžších disciplín a je těžké model zachytit tak, aby to nepůsobilo jako laciná reklama na porno film.

Z Honzových fotek ale takový pocit nemáte. Spíš naopak, při pohledu na jeho snímky se budete cítit jako v krásném snění. Honza Mlčoch fotí nejen akty a erotiku, ale také umělce jako tanečníky či akrobaty v pohybu. Jeho práce je unikátní hlavně díky způsobu svícení a snímání, který se vymyká tradičnímu pojetí fotografie.

Výběr některých jeho fotografií vyšel jako kniha s názvem Levitace. Ženy – tanečnice Pole dance a vzdušné akrobacie – se v ní jeví díky nasvícení jen jako jakési vznášející se přízraky nebo létající bohyně.

Vyzpovídala jsem Honzu ohledně toho, jak začínal, jak moc se při focení „zapotí“ a hlavně – jak to sakra dělá, že má tak parádní fotky.

Jak ses dostal k focení, v kolika letech a proč tě nejvíc baví právě akty?

Dělat obrázky mne bavilo v podstatě odmalička, ale že budu fotit holky, to jsem si uvědomil, až když jsem si ve svých 20 letech na brigádě ve Skotsku pořídil svůj první pořádný foťák. Krajina, dokument a další žánry jsou krásné, ale nejvíc mne uchvacuje krása žen.

Co tě na tom tolik fascinuje?

To se těžko řekne, těžko definuje. Prostě mne fascinuje ta krása nekonečné variability tvarů, pohybů, gest, výrazů a všechno tohle ještě v kombinaci s konverzací během focení, často osobní a velmi zábavnou. Pokud je na zemi nějaký zázrak boží, pak je to krása ženy.

Je dobrá atmosféra na focení hodně důležitá? Jak docílíš toho, aby se žena uvolnila a nestyděla se?

Pro mne je dobrá a uvolněná atmosféra vždy důležitá. Při focení jsem často náročný na pohybové možnosti modelů. Musí vydržet v póze velmi dlouho bez hnutí a pak si potřebují vlastně oddechnout. Jak docílit uvolněné atmosféry a ztráty studu? Určitě vlastním vystupováním. No a občas trochu pomůže sklenka vína. Pokud je však sklenek moc, tak to zase fotky kazí. Prostě tak akorát.

Fotíš akty, ale i erotické fotky. Je vždy předem domluvené, co z toho budeš s modelkou fotit?

Většinou je dopředu dané, co s kterou modelkou budeme fotit. Že s tanečnicí to budou taneční fotky, s akrobatkou akrobacie; modelka bez speciálních schopností bývá třeba na jednodušší figurální akty. No a pak jsou modelky, které mám dopředu domluvené právě na erotičtější fotografie. Říkám erotičtější, protože erotika to vlastně ani pořádně není. Na většině těchto fotografií není při prvním pohledu pro neseznámeného diváka patrné, oč se jedná. Posun mezi kategoriemi je možný, ale musí být chuť na straně modelu.

Jaké erotické fotky nejčastěji děláš?

To, jak říkám, „erotičtější focení“, provádím aktuálně ve dvou dimenzích. Jednak párové fotky ze série „Milenci“, jednak sérii „Hysteria“ nazvanou podle anglického filmu, který se v české distribuci jmenuje „Vrtěti ženou“.

Série „Milenci“ je orientovaná na zobrazení emocí mezi dvěma lidmi během milování. Také zobrazuje samozřejmě variabilitu poloh, návyků jednotlivých párů a jejich libůstky, ale hlavní jsou emoce. Ty pramení i z toho, že proti klasické erotice a pornografii, kde je klíčové zobrazení prosté reality, je u mne díky technice snímání vše zachyceno v pohybu a s neostrostí právě pohybem způsobenou. Divákovi pak pohled na fotografii jitří fantazii právě hledání, co se tam vlastně dělo, a že by na fotce mohl vypadat stejně i on a jeho partnerka. Je to velmi inspirativní hledání sebe sama.

Série „Hysteria“ je trochu jiná. Původně jsem ji zamýšlel jako protipól „Milenců“ jako zobrazení emocí sebelásky ženy, ale spíš se z toho stala taková sonda do nejintimnějších chvilek ženy. Jak a čím projevují tu sebelásku a občas třeba chybějící partnerskou lásku, když muž není doma nebo znaven po práci spí a ženě se nevěnuje. V téhle sérii se cíleně vyhýbám zobrazení obličeje a zachovávám naprostou anonymitu modelů. Avšak důležité partie tohoto aktu jsou zachyceny často věrněji a detailněji. Ovšem stále tak, že jde hlavně o vizuální umění, nikoliv primárně o prvoplánové vzrušení pozorovatele.

Jak vlastně probíhá erotické focení?

No, ono je to vlastně jednoduché. Modelka přijde, chvíli žvaníme, případně popijem. Pokud je poprvé, ukážu jí nějaké předchozí fotky. Mezitím se svlékne třeba do županu. Domluvíme se na rámci toho, co a jak budeme fotit – s čím. No a jde se na to. Chvíli pozoruju, hledám správný úhel a fotím.

Každé focení je v podstatě jiné, i když styl mám stejný. Spousta lidí mi může závidět, co všechno vidím. Často jsem do toho focení ale tak zabraný, že dokud nevyvolám filmy, tak si ani nepamatuju, jak modelka vypadala. Teď doufám, že se žádná z mých modelek neurazila.

Na fotkách ovšem vidíme akt soulože nebo masturbace. Jak dostaneš do takových snímků emoce?

Ačkoliv zobrazuji opravdu velmi intimní chvíle párů nebo jednotlivců, snažím se, aby to nepůsobilo prvoplánově. Dosahuji toho tím, že si „hraji“ během focení se světlem. Celá technika svícení a snímání, kterou používám, se jmenuje malování světlem nebo také luminografie.

V podstatě je princip takový, že focený objekt je v úplné tmě a během dlouhé expozice (například 10-30 sekund) na něj svítím úzkým paprskem světla baterkou a tímto paprskem pohybuji a vykresluji scénu, která se průběžně zachycuje ve fotoaparátu. Výsledný obraz je pak vlastně často rozmazaný a deformovaný postupným skládáním pohybu objektu a pohybu světla a dochází k velmi zajímavým efektům.

Celý dojem z fotografie je umocněn tím, že veškeré snímky zachycuji na klasický fotoaparát s černobílým filmem. Na výsledných fotografiích pak není vůbec žádná počítačová manipulace. Vše, jak je vyfoceno, je tak i na výsledné fotografii.

Neruší taková práce ty páry v milostném aktu? Musíte se při focení koordinovat a dělat pauzy?

Snažím se zasahovat úplně minimálně. Na začátku si řekneme co a jak, že mám přání relativně pomalejších pohybů. No a pak jim nechám v podstatě volný prostor a svítím a fotím, co vidím a buď to vyjde, nebo ne. Pro ně pak tento způsob je víc vzrušující, protože vědí, že se někdo dívá, ale v podstatě neví, kdy začnu fotit. Neříkám jim „pozor, vyletí ptáček“, to by bylo po všem.

Dokážou se potom obvykle uvolnit tak, jako bys tam vůbec nebyl a dovést soulož až do konce?

Ano. Spíš občas bývá drobný problém na začátku, zejména u mužů. Většinou je totiž focení nápadem žen, které svého partnera dovedou na focení pod nějakou záminkou, aby asistoval. Následně mu žena řekne, že chce párové fotky, a on už nemůže vycouvat. Prostě takové překvapení jako zpestření.

Už se stalo, že z toho někdy chlap vycouval? Že by řekl, že do toho nejde.

Ano, ale jen na chvíli. Bylo to vlastně v začátcích téhle série. Přesně jak jsem popsal. Paní viděla mé fotky z předchozího focení a chtěla podobné, ale věděla, že muž do toho jinak než na sílu nepůjde. Tak nachystala lest. Tehdy jsem měl ještě sportovní sérii a ona byla cyklistka. Tak se domluvilo, že vezme kolo a manžel, že bude kolo na focení držet – to bude záminka, jak ho tam dostat.

No a pak se k němu přitulila se slovy: Miláčku, tady Honza dělá ještě jiné moc pěkné fotky a já bych je strašně chtěla. Hodila na něj oči, a on tedy neochotně souhlasil. Takže svlékla jeho, dotáhla před foťák, tam posadila na kostku, vylezla na něj a začala ho líbat a rukama připravovat. Udělal jsem fotku. On ji najednou ze sebe shodil, že prý to nedává a nemůže. No co, tak se šel obléct.

Já zatím fotil ji samotnou, notně posmutnělou. Po dvou až třech fotkách najednou za sebou slyším rachot, jak z něj padají kalhoty s těžkou přezkou opasku. Otočím se a on nahatý běží okolo mne. Vrhne se na ni a vášnivě se pomilují. Výsledné fotky si pak pověsili v ložnici.

Máš ještě nějaký další vtipný zážitek?

No, vtipných zážitků by bylo více. Nejčastěji se stává, že kvůli focení ve tmě zakopnu o stativ a po tmě chytám sebe, foťák a případně i modelku. U akrobatických fotek, kdy je modelka zavěšena třeba v kruhu, který má pouze jeden závěsný bod a volně rotuje, musím občas během expozice zajistit nehybnost scény – tím, že modelku přidržuji za špičku nohy, než nasvítím zbytek scény.

Jedna z těchto tanečnic-akrobatek byla tak lechtivá, že smíchy málem spadla z náčiní. No a nejhezčí, ne nejvtipnější, bylo, když po jednom mileneckém focení se na mne modelka podívala a zeptala se: „A můžeme se k tobě zase přijet pomilovat?“

Jakou nejzvláštnější fotku jsi vyfotil?

To se nedá asi říct, každá je svým způsobem zvláštní, hodně jich má pro mne velký význam. Myslím, že každý si nějakou zvláštnost najde.

A jakou, dle tvého, nejvíc perverzní fotku jsi vyfotil?

Hranice perverznosti je neustále proměnlivá, ať už z pohledu pozorovatele, nebo jak si člověk postupně zvyká na něco nového. Vždy je asi nejperverznější něco, co je poprvé. První akt, první detail klína, první milující se pár, první homosexuální pár, první autoerotické focení, první focení shibari a tak dál. Takže nejperverznější je „tenkrát poprvé něco“.

Do nějaké větší perverze ve stylu BDSM při focení moc zacházet nechci. Shibari beru jako výtvarné umění na těle, vytváření geometrických obrazců v kombinaci se vzrušením modelu, ale důsledně se vyhýbám věcem, co by způsobovaly bolest, či zranění. Vrchol perverze v mých fotkách je, když si modelka poprvé řekla o focení při čůrání.

A jaké bylo tvoje „poprvé“ v roli aktového fotografa?

Moje poprvé v aktovém focení byla moje tehdejší přítelkyně. Doufám, že ty fotky už nikdy nikdo neuvidí. Pak kamarádky z kolejí a postupně další a další. Občas si na ty začátky vzpomenu, ale je to pryč jak panenství po maturitním plese.

V čem to bylo tak těžké? Je náročné fotit akty?

Nejtěžší na prvních foceních je sehnat duši ochotnou odhalit se před aparátem, když ještě není co ukázat jako referenční vzorek. Je to něco jako zvát dívku na sbírku motýlů. Jakmile je co ukázat, že to člověk myslí vážně a něco umí, pak jde vše snáz. I když je těžké naučit se fotit tak, aby to k něčemu vypadalo. Naučit se používat světlo, perspektivu, kompozici, uvědomit si některé nesymetrie a chybičky modelu, navodit tu správnou atmosféru a umět využít možnosti svojí techniky. Prostě se naučit fotit.

Rozhodně to není jen o tom „cvak a je hotovo“. Je za tím spousta práce, peněz a stovky až tisíce zkažených fotek. Ještě něco musím říci. Zpočátku je také těžké oprostit se od fyzična. Prostě zvyknout si na nahotu modelu bez vlastních tělesných reakcí.

A jak tomu předcházíš?

Je to asi o zvyku. Navíc tak nějak přes foťák je to jako, když tam není nahá žena, ale třeba květina.

Zmínil jsi, že jsi fotil i vlastní partnerky. V čem je takové focení jiné?

Jiné to je v tom, že do toho člověk vkládá víc citů. Myslí třeba víc pohlavím (nebo srdcem) než mozkem, když mačká spoušť. Někdy to pomůže, jindy je to na škodu. Je však rozhodně dobré mít doma múzu.

Máš nějaké oblíbené erotické hračky, které používají modelky při focení?

Mám rád hračky skleněné, nebo lesklé kovové. Z těch kovových třeba pravidelně fotím výrobky Michala Dobiáše alias DD92.

Proč právě tyhle materiály?

Sklo kvůli vedení světla a lesklý kov kvůli odrazu. Prostě kvůli hraní si se světlem.

Fotíš jenom pro vlastní radost, nebo i na zakázku? Co se vlastně děje s výslednými snímky?

Ano, fotím i na zakázku, ale většinou pro vlastní radost z tvorby, ze zachycení okamžiku, ze zachycení krásy modelu. Co se děje s fotkami? Asi jako u každého fotografa většina končí v koši nebo v zapomnění. Ty lepší jsou pak třeba u mne na webu, ty ještě lepší na výstavách v galeriích nebo v nějakých publikacích.